„Nenech prchlivosti cloumat svým majestátem,“ nabádal pana Wericha nevzpomínám si už který herec ve filmu Císařův pekař. Totéž by bylo možno doporučiti i leckterému mistru cechu novinářského: rozčertí-li se málem že k nepříčetnosti nad jemu nelibým jevem, počne-li kolem sebe metat silnými slovy a nepříliš uváženými obviněními, uškodil tak nejen majestátu svého povolání, dá-li se o nějakém mluvit, nýbrž a především své vlastní věrohodnosti. Nikolivěk. Člověku píšícímu se nemusí ledaco líbit, s lecčím může z té duše nesouhlasit, ale i pak je na místě věcný argument, popřípadě opepřený lehkou dávkou ironie. Vztekání a láteření jest pravého gentlemana nehodno.

Proč to píši: nalezl jsem v šestnáctém letošním čísle týdeníku Respekt článek z pera britského publicisty, historika a profesora Oxfordské university Timothyho G. Ashe, v němž dává co proto maďarskému premiéru Orbánovi. No dobře. Chápu, že slova a skutky onoho poněkud svérázného politika nemusí jít pod nos každému. Nicméně gentleman tak úctyhodný, jakým pan profesor Ash bezpochyby je, by měl umět dát svůj nesouhlas najevo jinak než rozčílená hokyně; mimoto, dlužno pomníti, se mohou věci jevit jinak ze síní universitních města Oxfordu a jinak z nábřeží před budapešťským parlamentem. A ještě bych si dovolil drobnou výtku na adresu týdeníku Respekt: doprovodit kritický článek karikaturou, nu, to už náleží k řemeslu. Nemusely by ale jakkoli kritizovanému panu Orbánovi čouhat z hlavy ty dva čertovské rohy v podobě maďarské čabajky, to už je maličko cítit hulvátstvím.

Evropská středová pravice musí autoritářského lídra Orbána zastavit, káže historik, profesor etc. Ash, musí Orbánův Fidesz vyloučit ze svých řad, musí... ale, ale. Nebyl náhodou ten bídný Orbán do funkce ministerského předsedy řádně po demokraticku zvolen, vysokým podílem hlasů a dokonce několikrát po sobě, což se hned tak někomu nepodaří? Chce říci důmyslný pan Ash, že Maďaři jsou blázni, kteří nevědí, co činí? A kdyby i byli, jakým způsobem je chce – viz výše - zastavit? Vyhlásit jim válku? Nějak mi to celé zapáchá. Demokracie, ale odtud až potud; a odkud kam, o tom rozhodujeme my, hoši, co máme patent na pravdu, že ano. Jsem tak starý, že pamatuji také jednu demokracii odtud potud: vvydržela půltřetího roku, následována čtyřiceti lety komunistické kombinace kriminálu s blázincem a chudobincem. I byl bych opatrný na takové rady.

Antikomunista Orbán (praví se slyšitelným s úštěpkem pan Ash) odkrajuje plátek po plátku liberální demokracii v členském státu EU... dovolil bych si to tvrzení připoupravit. Demokracii nikterak neodkrajuje; ta se vyjadřuje volbami a co z nich vyjde, to platí, i kdyby se to třeba některému duchu vznešenému nezamlouvalo. Dovoluje si ale ten kluk maďarská nedbat přikázání evropské liberální levice (i když nevím, co je na její přikazovačné ideologii liberálního), což ovšem volá po pomstě. Ale dejme tomu, že bych rozčilený tón takových a podobných prohlášení chápal. Rozhlíží se takový liberál po Evropě a co vidí: politická vrchnost zatím kráčí v přikázaném směru, za ní s občasným brumláním, přesto však poslušně prostředky sdělovací, obecný lid však... no, co byste chtěli od hloupého lidu. Přijde nějaký populista, pravicový extremista nebo jak jinak se těm vyvrhelům ještě říká, a pomýlený lid hned se také na nebohé uprchlíky zlobí, kdovíproč v nich ohrožení své civilizace vidí, dokonce ani uznat nechce, že islám je náboženství jako každé jiné, a jen co takový populista partaj založí, už ji taky volí... já vám nevím, kam to takhle povede.

Ale snad abych nechal pošklebování. Třeba se to pohledem od britských břehů jeví jinak, ale chová v sobě země uherská jisté specifikum, jejž se jen tak nezbaví, a snad ani zbavit nechce a nemůže. Stalo se po první světové válce, že spadla ona země do kategorie mocností poražených, což jí vyneslo ořezání státního území, a ne po plátcích jako ten uherský salám, ale po pěkných kusech na všech stranách, i s miliony obvatel. To, div se nebo nediv, vyústilo v pocit křivdy a nespravedlnosti, jenž tak rychle nepomíjí, jak si momentální vítězové představují, a také že nepominul. I lze pochopit Uhříky, že se spíš zatvrdí než podvolí, spustí-li na ně kdosi z opačné strany Evropy bandurskou, byť to i sám pan profesor T.G. Ash byl. Že v tom spatřují zase nějakou čertovinu jako tenkrát po té válce a natruc dělají všechno naopak, než jim doporučují zámořští rádcové. A že si, když na to přijde, zvolí někoho jako je ten zlopověstný Viktor Orbán, jelikož v něm vidí – možná naivně – záruku před opakováním zmíněných nespravedlností.

A ještě jedno takové specifikum: učinil národ uherský zkušenost s ruským medvědem, což se také jen tak nezapomíná. Jiní národové východně od zadrátované hranice sice také, ale Maďaři udělali ze všech zkušeností tu nejtrpčí. Nečekali, až to praskne (sám pamatuji tu bláhovou naději), nečekali, až je někdo osvobodí, ale chopili se proti medvědovi zbraní v zoufalém povstání roku 1956. Po krátkém odporu medvěd povstání rozdrtil a Maďarům to šeredně spočítal – ještě po letech obnovený komunistický režim popravoval jeho účastníky. Měl by to vzít v úvahu každý, kdo si jim troufá radit, jak si mají nebo nemají počínat. Rovněž nechť pan profesor Ash vezme v úvahu, že hraběcími radami ze svého oxfordského zátiší sotva koho s takovou zkušeností přesvědčí, spíš ho teprv pořádně dožere.

Bylo by na čase, aby moudří rádcové zpoza někdejší železné opony pochopili, že na východ od ní tikají hodinky jinak. Že by se tam shledali s podstatně nižší dávkou důvěry v zavedené instituce, výsledek to mnohonásobného rozčarování sliby lepší, šťastnější, spravedlivější etc. budoucnosti; že mají tamní lidé vyvinutější sklon vidět za vším nějaký fígl, jemuž nesmí už zase naletět. Z hlediska západního pozorovatele je to možná hloupé, mizerná zkušenost je však matkou ostražitosti, s čímž je nutno počítat. To se mimo jiné týká i matičky Evropské unie; důvěra v ni je v zemích postkomunistického Východu už tak dost nalomená a snadno může poklesnout ještě o hodný kus níž, nedá-li si západní intelektuálstvo pokoj s panskými radami. Jelikož sám žiji západně šumavské hranice, vím, jak zbytečné jsou všechny ty strachy, ale co dělat, po generace rostlá nevíra v cokoli pozitivního se nevypaří ze dne na den.

Pomalu by toho mohli nechat jak západní radilové a mudrlanti, tak východní nedůvěřivci. Protože potáhneme-li to takhle dál, jedni tam, druzí onam, jedni v důvěře až naivní, druzí v zásadní nedůvěře v poctivý úmysl kohokoliv, dočkáme se rozklížení i toho pocitu evropské pospolitosti, kolik ho ještě zbývá. Netřeba dodávat, že radost a užitek by z toho mohl mít leda nenažraný ruský medvěd.

A nezbedu Orbána nechme na pokoji. Dějiny mají sklon ubírat se všelijakými kličkami a zauzlinami, i může se časem ukázat, že byl nejprozíravější státník ze všech, co jich Evropa této doby měla.

Hannover, 6. června 2017