Problém uprchlíků je další příčinou prohlubujícího se vzájemného neporozumění ve společnosti. Část veřejnosti si stále více nemyslí, že bychom v Evropě měli co činit s uprchlíky zachraňujícími si ohrožený život, ale máme co činit s lidmi mířícími do Německa. A to není totéž.

Lidé jaksi instinktivně chápou, že je rozdíl, utíká-li někdo před válkou do bezpečí, nebo směřuje-li někdo za lepším životem. Bez ohledu na důvod, pro který alespoň část těchto osob opustila svá bydliště, dnes se u našich dveří neobjevují lidé potřebující od nás ochranu před nebezpečím, které jim hrozilo v jejich vlasti, ale lidé potřebující pomoc k cestě do Německa. Chtějí jen, abychom je na jejich cestě nezdržovali. To je legitimní, snad i pochopitelné. Ale není to v žádném případě důvod k tomu, aby z nedostatku solidarity a křesťanského milosrdenství byla morálními samosoudci obviňována většina národa!

Zejména uvědomíme-li si, že migranti se zde neobjevili v době, kdy byl jejich život v důsledku válečných událostí skutečně ohrožen – války v předmětné oblasti trvají již dlouhá léta – ale až poté, co jedna část tamních občanů přišla na to, že pašování lidí do Evropy by mohl být výnosný byznys a druhá skupina občanů na něj sehnala peníze. Dobře chápu tragický rozměr tamějších událostí, ale nepamatuji se, že by docházelo ke kaceřování politiků výroky jako „hluboce se stydím za naše politiky“ (Tomáš Halík v článku Desatero ke strachu z islámu, LN Orientace, 3. 10.), v době, kdy rostly tábory skutečných uprchlíků jinde než v Evropě. Morální rozhořčení nad problémem až tehdy, dotkne-li se našich dveří, se mi zdá poněkud méně respektuhodné.

Navíc mnozí se nemohou zbavit nepříjemného dojmu, že chování bezradných evropských politiků, ale i jinak bohulibá činnost dobrovolníků a nadšených aktivistů, je jen pokračováním v díle započatém pašeráky. Oni je dopravili přes moře k nám, my jim pomáháme dále do Německa. Proč tyto ubožáky do našich zemí nepřivezly humanitární, bohatě dotované organizace, od kterých by to bylo jistě možné očekávat a u nichž by se to snad i slušelo, opravdu nikoho nezajímá?

Takové názory ovšem nevznikly z nedostatku pochopení, dobré vůle a slitování, nebo snad dokonce z nedostatku informací a strachu, ale ze zjevného rozporu ve faktech, která jsou veřejnosti předkládána. Vezměme např. úvahy o integraci migrantů: z úst členů vlády se veřejnost dozvídá, že u nás můžeme zaměstnat až 5000 migrantů. Naproti tomu se dozvídáme, že německá ministryně práce Andrea Nahlesová prohlásila toto: „Ani každý desátý migrant není schopen nastoupit do práce nebo začít výuční proces.“ Co si má z toho občan vybrat? Buď že musíme přijmout 50 000 migrantů, abychom s desetinou z nich využili všechna místa, která se na našem pracovním trhu náhle objevila, nebo k nám míří chytřejší a vzdělanější migranti než do Německa, což si snad nemyslí nikdo.

Hlavním problémem prohlubujícího se nepochopení věci je však podle mého skutečnost, že tyto problémy se Evropa snaží řešit pomocí zákonů, předpisů a doporučení, které jsou z jiných časů, a na řešení toho, co se děje dnes, se již vůbec nehodí.

Nejlépe je to patrné při úvahách o volebním právu cizinců, kteří nepochází z EU. Šestnáct států EU již trvale usazeným cizincům ze třetích zemí právo volit v komunálních volbách přiznalo. Jak tomu bude dál, je ovšem otázkou. V normálních časech, pokud se v obci trvale usadí cizinec, pracuje zde a podílí se na životě obce, není jistě žádného důvodu mu toto právo odmítnout.

Pokud se však někdo domnívá, že toto právo je použitelné i v situaci, kdy stovky migrantů usazené v katastru obce by se mohly účastnit i místních voleb, nepřípustně zasahuje do občanských práv těch, kteří mají právo rozhodnout, jak ve své zemi a ve své obci chtějí žít. Lidé jsou si rovni, ale práva a zájmy nikoliv. A zapomínat na to, jak se to dnes často děje, by se rozhodně nevyplatilo...

Autor je zástupce veřejné ochránkyně práv

LN, 19.10.2015