Podle Merkelové se náš kontinent musí bránit sám

Politická vize německé kancléřky Angely Merkelové je extrémně naivní a extrémně nebezpečná. Cena Karla Velikého pro francouzského prezidenta Emmanuela Macrona to nezmění ani o fous.

Kancléřka Angela Merkelová pronesla „zásadní projev“ při příležitosti předání Ceny Karla Velikého francouzskému prezidentovi Emmanueli Macronovi . „Buďme upřímní, pokud jde o společnou zahraniční politiku, je Evropa ještě v plenkách,“ řekla mimo jiné Merkelová, podle níž je přitom společná zahraniční politika existenciálně nutná. Druh konfliktů se totiž od konce studené války zásadně změnil, a navíc se řada z nich odehrává „přímo před našimi dveřmi“. „A už to není tak, že nás Spojené státy budou prostě bránit, ale Evropa musí vzít svůj osud sama do svých rukou. To je úkol budoucnosti,“ zdůraznila Merkelová.

Stojí za to připomenout, kdo to Karel Veliký byl. Za vlády Karla Velikého dosáhla franská říše největšího územního rozmachu. Hlavní náplní Karlova panování byly výboje, za nichž se franský stát nebývale rozšířil. Přes třicet let vedli franští bojovníci urputné boje na východě za Rýnem s germánskými Sasy, se kterými Karel svedl celkem osmnáct bitev. V období 772-799 tak podnikali Frankové Karla Velikého téměř každoroční válečné nájezdy do pohanského Saska, aby si Sasy politicky podrobili a aby mezi nimi vymýtili jejich pohanskou víru, která byla duchovním tmelem saského odboje. Opakovaná povstání pohanských Sasů byla trestána s exemplární krutostí.

Cena Karla Velikého se uděluje od roku 1950 za mimořádné zásluhy o evropské sjednocení a porozumění. Jak plyne z výše uvedeného, Karel Veliký byl dobyvatel a největší bitvy sváděl s germánskými Sasy, kteří se bránili křesťanství. Je svým způsobem paradoxní, že právě potomci Sasů udělují cenu ve jménu člověka, který je v minulosti tvrdě pronásledoval.

Teze Merkelové o tom, že USA „nebudou Evropu bránit“, je překroucení stanovisek amerického prezidenta Donalda Trumpa. Ten kritizoval vlastně jen jedno, že spojenci v NATO až na vzácné výjimky (Polsko například) neplní vůči NATO závazek, že své výdaje na obranu budou udržovat na 2 % HDP ročně. Evropa udržuje ve zbrani naprosté minimum vojáků, a i když Velká Británie a Francie vlastní jaderné zbraně, jejich počet je ve srovnání s USA, Ruskem a Čínou malý a strategicky nevýznamný. Řeči o tom, že se Evropa musí „bránit sama“, jsou součástí snah Francie a Německa vytvořit takzvané „evropské síly“, které by byly pod zvláštním velením EU a nasazovány podle zájmů EU. V zásadě jde tato politika proti NATO (nikoliv v součinnosti) a osobně nevidím žádný důvod k tomu, aby takovou politiku většina stále dosud relativně samostatných států EU přijala. Z hlediska vojenské síly je navíc příznačné, že největší armádu v rámci NATO v evropském prostoru má autoritářské Turecko. Vznikem „evropských sil“ by mohl eskalovat i problém spolupráce v Severoatlantické alianci, jejímž členem je i Turecko.

Francouzský prezident Macron si Cenu Karla Velikého jistě „zaslouží“, podobně jako Barack Obama Nobelovu cenu míru. Macron ještě pro evropskou integraci kromě slov nic nepodnikl a navíc má s Trumpem zřejmě nejlepší vztahy ze všech evropských lídrů.

A nakonec jedna prostá otázka na konec: Je skutečně vláda Karla Velikého pro evropskou integraci vzorem a je co oslavovat?