Tak konečně dorazila i k nám, a to naplno. S několikaletým zpožděním se ukázalo, že exploze ve vrbětickém muničního skladu, a tedy smrt Vratislava Havránka a Luďka Petříka, má dost pravděpodobně na svědomí ruská státní vojenská zpravodajská služba. Její dva tehdejší ruské aktéry vzápětí ruský prezident vyznamenal řádem Hrdiny Ruska, a ti se opět vydali vraždit jinam na Západ.

Nynější konflikt a diplomatická roztržka mezi Českou republikou a ruskou diktaturou závažně zasáhly jak naše veřejné mínění, tak politickou scénu. Na ní se rázem zřetelně projevilo, kdo je kdo. Komunisté a SPD opět působí nesmazatelným dojmem spolehlivé přední linie kolaborantské páté kolony Putinovy agresivní říše v České republice. Další opoziční strany ze své dosavadní protivládní rétoriky rázem přestupily na kolej zastánců oprávněného vládního postupu proti agresivnímu ruskému jednání. A vláda, tedy ANO a ČSSD, se po počátečním viditelně amatérském zmatkování a vykolejení ujímá úlohy respektovaného kormidelníka státní lodi v náhle rozbouřených mezinárodních vodách. To je po jejím kovidovém selhání pro její pošramocený veřejný obraz vskutku nečekaný dar z nebes. Značně paranoidní výklad o záměrném vládním politickém načasování vrbětické aféry nevyznívá příliš věrohodně.

Vyhrocenou situaci je třeba pochopit, podle toho odhadnout možnou budoucnost, a po následném zásadním rozhodnutí jednat. Vrbětickou aférou jsme se rázem, a ještě uvidíme na jak dlouho, nechtěně stali předním středoevropským aktérem probíhající druhé studené války. Ta se vede mezi sice nyní na Západě ideologickou krizí notně zmítanou a kompromitovanou, ale zatím stále existující globální demokratickou civilizací a agresivními imperiálními diktaturami jak Ruska, tak totalitně komunistické Číny. 

Na její západní frontě se na českou stranu proti ruskému agresivnímu chování záhy velmi ostrým prohlášením jednomyslně postavila Severoatlantická aliance se třiceti členskými státy. Naopak Evropskou unii museli čeští politici po jejím zjevném počátečním vykrucování k podpoře České republiky nakonec fakticky dotlačit. Nápadný rozdíl mezi reakcí NATO a Evropské unie stojí za vážné zamyšlení. Jeho podstatou je totiž zásadní rozpor mezi prokazatelně nedemokratickou povahou institucí Evropské unie, a naopak demokratickou rovnoprávností členských států v Severoatlantické alianci bez ohledu na jejich velikost, přestože většina členských států EU je začleněna do NATO. Zásadní rozdíl mezi oběma organizacemi znamená, že Evropská unie jako taková představuje politicky a kulturně do značné míry jakýsi nedemokratický Východ evropského Západu, který ukázkově ztělesňuje jeho úpadkové nedemokratické sklony, a tak závažně poškozuje svou demokratickou legitimitu a kulturu. 

Tato skutečnost se projevuje i v nynějším, zprvu tak nápadně zdráhavém postoji EU ve věci solidarity s Českou republikou v jejím konfliktu s Ruskem. Důležitou roli zde určitě sehrává i příznačně tvrdohlavé odhodlání Německa navzdory oprávněným a zásadním výhradám dokončit i druhou větev geopoliticky velmi problematického a středovýchodní Evropu poškozujícího strategického plynovodu Nord Stream II po dně Baltského moře z Ruska do Německa. Tradice v první řadě německo-ruských geopolitických vazeb a jejich oživování představuje dost temný a hrozivý aspekt převažující nedemokratické podoby Evropské unie.

Rusko nakonec jednoznačně ustoupilo před zjevně nečekaným tlakem působivě jednotného a soudržného postupu České republiky a její souběžnou důraznou podporou hlavně ze strany Severoatlantické aliance. Vyhovělo stroze ultimativnímu rozhodnutí a požadavku České republiky radikálně snížit nadměrný počet ruských diplomatů v Praze, a to na úroveň po ruském odvetném vyhošťování neúměrně nízkého počtu českých diplomatů v Moskvě. V zaslouženě směšném postavení se tak ocitli všichni sice politicky hloupí, ale zato nabubřele sebevědomí kritici českého ultimativního požadavku. Tedy jak tito ruští, tak s nimi i čeští, náhle přemoudřele povykující a vyplašení tvorové. Lze je brát asi tak vážně, jako nyní již zcela imaginární ruskou účast v tendru o Dukovany.

Solidarita s Českou republikou se v naší studené válce s Putinovým Ruskem projevuje zejména u států středovýchodní Evropy, tedy Visegrádu, Trojmoří a B9, a neméně ze strany Velké Británie, USA a Ukrajiny. Rýsuje se koalice statečných a ochotných spojenců jako velmi příznivý geopolitický příslib solidní hráze proti bláhově krátkozrakému, a dějinami zřejmě nepoučitelnému pokušení do omrzení bezvýsledně usmiřovat agresivitu diktátorské velmoci. Je proto na místě se hlavně zaměřit na perspektivy takového uskupení v trvale nesamozřejmém a konfliktním prostředí evropské, transatlantické a globální demokratické civilizace. Naše současná, zatím viditelně úspěšná studená válka s Ruskem by měla mít právě tento konstruktivní strategický cíl, obecně srozumitelný všem skutečným demokratům. Je přirozené, a proto i pochopitelné, že nedemokraty všech barev, odstínů a přetvářek opět dozajista nesmírně rozčílí a pohorší.