aneb Jak na netvora

Našel jsem v internetové poště důtklivou výzvu z předsednictva exilového PEN klubu: mám prý se hned sebrat a jet do Berlína, kde se dne 21. ledna před ruským vyslanectvím koná velká demonstrace. Ona to také není maličkost; navzdory všem protestům už zase v Rusku dochází k politickým vraždám, jimž tentokrát padl za oběť Stanislav Markelov, právní zástupce už předtím zavražděné Anny Politkovské, a kritická novinářka Anastasia Baburova. Proč, čí vinou, kdo zmáčkl kohoutek vražedné zbraně, z čího popudu ... samozřejmě oficiální prameny mlčí, a kdyby snad i promluvily, stejně se z nich nic poctivého nedozvíme. Svoje si ovšem myslet můžeme a ani se přitom příliš nezmýlíme. Býval bych do Berlína rád jel a před ruským vyslanectvím si zakřičel, ale přišla mi do toho nějaká chřipka, takže se demonstrace musela obejít beze mě.

Beztak ... beztak nevím, co byla platná, pominu-li, že si pár desítek lidí vylilo z duše hněv a úzkost. Hněv pro to, co se stalo, a úzkost z toho, čeho se ještě z putinského Ruska můžeme nadít. Jen stěží lze doufat, že se vražedná taktika tímto posledním aktem vyčerpala, ani že se zastaví vývoj k stále otevřenější diktatuře. Kdo si ještě pěstoval nějaké iluze, může si protřít zrak: nemáme před sebou probouzející se zemi na obtížné cestě k demokracii, ale znovuoživlého velmocenského netvora, jenž se v zájmu dosažení svých cílů nestydí sáhnout k nejšpinavějším trikům. Netvora, jemuž nelze slovo věřit a pro nějž lidské neštěstí nic neznamená, hlavně že pohoví své pýše. Jako bychom už příkladů toho neměli dost, ve velkém i v malém. Má vůbec smysl se na něj obracet, ať se žádostmi a návrhy vyjednávání, ať s rozhořčenými výtkami? Není snaha o domluvu netvorovi marnost sama, ledaže si ji vyloží po svém a tím spíš povolí uzdu své bezohlednosti? Jenže co dělat? Co jiného nebo účinnějšího, než si vykřičet hněv v bezmocném protestu?

Ve věci politických vražd asi jen málo, pakli vůbec něco. Spisovatelské svazy i všichni ostatní, jejichž slovo má nějakou váhu, by udělali lépe, kdyby přestali troubit do hluchých uší ruského vedení a obraceli se na své vlastní vlády. Tam by rozvážný, ale důsledný a vytrvalý tlak mohl ještě něčeho dosáhnout. Nepochybujme totiž, že se západní státnictvo bude nějakou chvíli nad vraždami Markelova a Baburové rozčilovat, třeba i nějakou diplomatickou nótu do Moskvy pošle, až se znovu rozpomene na nezbytného ruského partnera, jejž nesmíme opomíjet, nýbrž s ním trpělivě vyjednávat, na oboustranně přijatelných kompromisech se dohadovat ... až zase někoho ponesou z moskevské ulice nohama napřed. Ne. Kdo má hlas, nechť volá: tohle, drazí pánové, je houby platné! Opaku je třeba: přiznat si konečně už jednou, že putinská varianta odvěké samoděržavné despocie není žádný náš nezbytný partner, nýbrž zavilý protivník, jehož úkladům se musíme bránit. V pošetilé důvěře jsme na sebe upletli bič v podobě závislosti na ruské ropě a plynu; i musí být naším prvořadým zájmem jej zase rozplést, ne z pěti nebo deseti procent, ale úplně a co nejdřív. Chrastí ruský netvor tu a tam zbraněmi ... nedopřejme mu tu radost, abychom se ho lekli, raději také něčím zachrastěme. Není rozumně možné, aby mocnost, jejíž hospodářská potence se rovná součtu Belgie a Nizozemska, byla pánem nad osudy světa. A hledejme si spojence. Jsou země a národy, které mají proč se cítit netvorem ohroženy; dejme jim nejen slovně na vědomí, že se cítíme být ohroženi spolu s nimi, podporujme je a ujistěme pomocí, netvorova nevlídného mručení si nevšímajíce. Co se pak týče těch, kteří se dnes v Moskvě bojí vyjít na ulici, aby si je nenašla vrahova kulka ... odhadněme své možnosti a připusťme, že jsou omezené. Snad je pozvat, přijďte, přátelé, a pokračujte v odporu od nás. Zkušenost českého exilu ukazuje, že to není málo, ba většinou mnohem víc, než lze dokázat doma s rukama svázanýma strachem. To všechno je reálné, k tomu všemu lze západní vlády aspoň tlačit, i když dotlačit ... leda až v hodině pravdy.

Je dětinské se lekat, nerozpoutáváme-li nové vydání studené války, protože v ní už dávno až po uši jsme. Je nesmírně hloupá a vší zkušenosti odporující představa, že budeme-li na netvora hodní, on nás za to nesežere. Nejsme uprostřed partnerského jednání, jsme v dosti již pokročilém střetu, v němž nám jde o kůži. Trvá už devadesát let, všechny mezihry zdánlivého partnerství byly postaveny na omylech a nevyplatily se nám. Aspoň my Češi bychom to měli vědět a předávat svou zkušenost tam, kde dosud vládnou všelijaké iluze.

Převzato z Annonce s laskavým svolením autora

Hannover