Kdy přestanou evropské země spoléhat na vojenskou pomoc USA?

Říká se, že všechno zlé může být k něčemu dobré a každá krize představuje zároveň příležitost. Platí to i o současné krizi na ukrajinsko-ruské hranici, která se v jednom ohledu ukázala jako prospěšná.

Evropa totiž v reakci na ni konečně začala sama více řešit bezpečnostní otázky. Jedná se o potvrzení dlouhodobého trendu v reakci na agresivní politiku Ruska, který můžeme sledovat už několik let. Doba po skončení studené války se nejen v Evropě nesla ve znamení odzbrojování a snižování nákladů na zbrojení. Od roku 2014, kdy Rusko obsadilo Krym, se ale začíná situace obracet a evropské země začaly své vojenské výdaje postupně zvyšovat.

Zatímco v roce 2014 pouze tři země (USA, Velká Británie a Řecko) dávaly na obranu více než 2 % HDP, v roce 2021 už bylo takových zemí 10! Česko si sice polepšilo, nicméně výdaje na obranu činí jen 1,42 % HDP, a mezi zeměmi NATO se tak umístilo jako osmé od konce.

Putinovy góly do vlastní brány

Dlouhodobým cílem Ruska a jeho propagandy je rozdělit Evropu a tím ji mocensky oslabit. Ve skutečnosti ale Putin dosáhl pravého opaku a dokázal se sám střelit do nohy. Mluví se o opětovném zvýšení významu spolupráce v rámci Severoatlantické aliance, jejímž členem je také velká většina zemí Evropské unie. Jakékoli odepisování NATO se ukázalo jako předčasné a nezpochybnitelnou zásluhu na tom má politika ruského prezidenta Vladimira Putina.

Krize na Ukrajině význam obranné spolupráce jak v rámci Evropy, tak napříč oběma stranami Atlantiku ještě zvýšila. Už 19. ledna na tiskové konferenci americký prezident Joe Biden naznačoval, že hodlá vojenskou přítomnost ve střední a východní Evropě posílit, když zdůraznil, že sousední země Polsko a Rumunsko jsou členské země NATO, což dává Spojeným státům povinnost je chránit. A na začátku února schválila americká vláda vyslání dalších 2000 vojáků na východ Evropy, především do Polska. Kromě toho USA přesunou tisíc svých vojáků, který je nyní rozmístěný v Německu, do Rumunska.

Dále byla uzavřená Slovensko-americká dohoda o obranné spolupráci, která má umožnit americkým vojákům využívat dvě vojenská letiště v zemi, případně další zařízení a prostory. Slovensko by také mělo získat přes 100 milionů dolarů (2,1 miliardy korun) na jejich modernizaci. Tato smlouva by měla platit po dobu deseti let.

Pro Evropu měla obranná spolupráce v rámci NATO význam vždy, a to i po skončení studené války. Nejvíce pomáhá třem menším pobaltským zemím nacházejícím se v bezprostřední blízkosti Ruska. Už od vstupu Estonska, Litvy a Lotyšska do NATO v roce 2004 pomáhají střežit jejich vzdušný prostor další členské země, protože samy nedisponují žádným stíhacím letectvem. Není pochyb o tom, že za současné situace získala pomoc od dalších zemí NATO, na níž se podílí i Česko, ještě více na důležitosti.

Ze strany dosud vojensky neutrálních evropských zemí jako Švédsko a Finsko zaznívají více než kdykoli předtím úvahy o vstupu do Severoatlantické aliance. Některé z tamních politických stran vyjádřily podporu tomuto kroku a členství v NATO je čím dál více nakloněná i veřejnost. Přistoupení sice stále není na pořadu dne. Faktem ale je, že od ruského obsazení a anexe Krymu v roce 2014 oba severské státy výrazně prohloubily spolupráci s NATO.

Evropa musí jednat samostatně

Jak správně připomíná britský novinář Paul Taylor v magazínu Politico.eu, je ironií, že Putinovo vystupování přimělo Spojené státy se opět více angažovat v oblasti evropské bezpečnosti. Stalo se tak v době, kdy se dva po sobě jdoucí američtí prezidenti naopak snažili přenést strategické zaměření Washingtonu na Čínu a kdy prezident Joe Biden v tichosti usiloval o to, aby se větší část evropské bezpečnostní zátěže přenesla na EU. Máme zde Bílý dům ochotný přijmout větší evropskou „strategickou autonomii“, ale místo toho se dnem i nocí zabývá evropskou bezpečností.

Oživení obranné spolupráce evropských států v rámci NATO a zvýšení nákladů na obranu představuje nepochybně posun správným směrem. Členské státy EU by ale měly jít ještě mnohem dále. Musí se naučit méně spoléhat na to, že USA budou za Evropu neustále řešit její problémy. Spojené státy mají zejména kvůli vzestupu moci Číny čím dál více priorit v jiných částech světa, především na Dálném východě. Země EU by se podle toho měly ve svém vlastním zájmu zařídit.