Do očí bijící neschopnost Evropské unie rozhoupat se tváří v tvář současné migrační krizi k nějaké společné akci vyvolává pochopitelně sílící kritiku.

Úvahy se zpravidla vinou ve směru: Máme tu krizovou situaci dlouho nevídaných rozměrů, a Evropská unie by tedy měla něco udělat, použít své nástroje, aby ji napomohla vyřešit. Avšak celou věc lze nahlédnout i z opačné strany: Co neschopnost adekvátně reagovat na příliv uprchlíků vypovídá, ba věští o unii samotné?

Evropská unie si opravdu zahrává, nejen s migranty, ale i sama se sebou, neboť její očividná nezpůsobilost přistoupit k akci začíná podemílat její legitimitu. „K čemu nám ta unie vlastně je, když si neumí poradit ani s pár set tisíci migrantů?“ může si říci každý Evropan.

Ano, s pár set tisíci, neboť počet obyvatel Evropské unie dosahuje 500 milionů a její ekonomický potenciál je obrovský, čili by i současnou migrační vlnu měla umět bez zásadních potíží zvládnout.

„A co od Bruselu můžeme čekat v budoucnu, v případě nějaké jiné podobné situace?“ může v kladení nepříjemných otázek pokračovat libovolný občan jakékoliv z členských zemí.

„Asi nic, neplodné summity, přehazování horkého bramboru, plané řeči nebo vzájemné osočování,“ zní zatím jednoznačná odpověď.

A navíc, jak teď může jakýkoliv politik, jenž bude obhajovat nutnost zachovat především společný unijní postup, získat důvěru voličů? Vždyť se mu lidé vysmějí. Pokud například Petr Gazdík, tedy přední činitel hnutí STAN, jež je stále „přifařené“ k výrazně proevropské TOP 09, použije v České televizi výrazu „evropská mumie“, znamená to, že na zdejší politické scéně už Brusel začíná ztrácet poslední přesvědčené obhájce.

V roce 2003 nazval takto svůj příspěvek do jednoho euroskeptického sborníku Michal Simkanič, proslulý hlavně jako „spalovač směnky“ Stanislava Grosse, nyní se tento a podobné výrazy stávají součástí mainstreamu.

Evropská integrace se dosud rozvíjela díky bezpečnostnímu krytí Spojených států amerických. Dobře patrné to bylo v dobách komunismu, ale i po roce 1989 ležela bezpečnost evropských zemí na bedrech Severoatlantické aliance, a tudíž především USA. Kvůli tomu si však Evropská unie nevytvořila vlastní bezpečnostní mechanismy, či pokud ano, zůstávají v jakési zakrnělé podobě.

Navíc, Severoatlantická aliance není na řešení migrační krize vůbec dimenzovaná a jakékoliv zapojení výslovně odmítla. „Neexistuje žádné vojenské řešení problémů, které jsou způsobeny velkými migračními pohyby,“ uvedl nedávno mluvčí NATO, podle něhož alianci něco podobného nepřísluší.

Zlaté časy, kdy unijní politici mohli léta pracně pilovat kompromisní dohody o tom, kolik závitů bude mít standardizovaný eurošroubek, tak nyní evidentně končí.

O budoucnosti Evropské unie rozhodně především její schopnost aktivně konat, tedy cosi, co jí dosud zoufale nešlo.