Evropské spojenectví politiků a bankéřů znemožňuje přijmout racionální řešení, na němž by bankéři mohli prodělat

Z mořské pěny u pobřeží Kypru se měla zrodit Afrodite, řecká bohyně lásky. Z pěny u úst kyperských a ruských střádalů v ostrovních bankách se minulý týden zrodila bankovní unie, kterou nikdo kromě eurokratů milovat nebude. Navíc nakonec bude evropským bankám platná zhruba stejně jako ona řecká bohyně.

Zní to hezky. Banky v potížích nemají zachraňovat daňoví poplatníci, ale jejich akcionáři a věřitelé. Teprve následně dojde řada na evropský fond, v němž má být do deseti let 55 miliard eur. Jenže věřitelem bank není nikdo jiný než daňoví poplatníci. Občané a firmy. Opravdu si někdo myslí, že až bude v potížích velká francouzská banka, tak v ní pařížská vláda nechá shořet peníze na depozitech Renaultu, EdF či dalších velkých státních firem? A peníze svých francouzských voličů, které jim ještě nestačila sebrat na daních? To nejsou depozita ruských oligarchů nahrabaná v korupčních kšeftech se surovinami.

Nemluvě o tom, že pětapadesát miliard eur je v případě potíží bankovního sektoru málo, zvláště když se nashromáždí až za dlouhých deset let. Problém s bankovním systémem reálně existuje už v současnosti. Kromě toho tahle suma by nestačila ani na španělské lokální spořitelny, o nichž se ví už dávno, že jsou fakticky mrtvé a žijí jako neuvěřitelné zombie jen díky tištění peněz Evropskou centrální bankou, která za ně nakupuje zcela bezcenné dluhopisy.

Evropské vlády dosud nebyly schopny přijmout realitu a přiznat, že značná část bank včetně těch velkých musí být dokapitalizována.

To se férově dá udělat jediným možným způsobem. Národní dohledové orgány by měly bez skrupulí problémovým finančním ústavům nařídit navýšení kapitálu, které by nakonec provedl Evropský stabilizační mechanismus (ESM). Tato instituce by dotyčné banky ovládla, zbavila je původních akcionářů a jejich managementu. Po ozdravení bilancí by akcie zase ESM prodal a asi by nic moc netratil a s ním ani daňoví poplatníci, jejichž peníze mechanismus používá a používat bude.

Jenže velké evropské země nikdy nepřipustí, aby nějaká nadnárodní instituce ovládala podstatnou část bankovního sektoru.

Třeba v té Francii, Itálii, nebo dokonce v Německu. Jejich bankéři jsou sice lotři, ale jsou to jejich lotři, které si vždy budou chránit.

Evropské spojenectví politiků a bankéřů, jejich vzájemná závislost, fakticky znemožňuje přijmout jakékoli racionální řešení, na němž by bankéři mohli prodělat.

A tak vznikla bankovní unie, která sice fakticky nic nevyřeší, její mechanismus bude fungovat jen v zanedbatelných a okrajových zemích, jako je zmíněný Kypr, a dál se bude čekat, až problém vyhnije inflací. Nebo přijde zázrak.

Všichni se tváří, že problém neexistuje, a budou se tak tvářit ještě dlouho. Jenže ona ta inflace možná přijde v trochu jiné podobě.

Místo aby se země eurozóny ekonomicky sbližovaly, dochází vlivem jednotné měnové politiky k pravému opaku. Jih Evropy chudne a sever bohatne. Brzy to však může být zcela jinak. Tak jako měnová politika Evropské centrální banky (ECB) řízená potřebami německé ekonomiky nafoukla nemovitostní bublinu ve Španělsku a zruinovala španělské banky, může měnová politika ECB řídící se potřebami zruinovaného Španělska docela dobře nafouknout nemovitostní bublinu v Německu a v Rakousku. A následně zruinovat německé a rakouské banky. Až zchudne i sever Evropy, asi konečně ke sbližování ekonomik dojde.

Přes velkoústá prohlášení o překonání krize eurozóny je opak pravdou. Krize je stále přítomna a jen tak se jí Evropská unie nezbaví. Suboptimální politika ECB bude dále vyostřovat vztahy mezi zeměmi eurozóny a míra ochoty k dohodám a společnému postupu bude stále slábnout. Nikoli náhodou agentura Standard & Poor’s vydala den po nadšeném schválení bankovní unie zprávu o snížení ratingu EU z tří áček na AA+. A zdůvodnila to právě klesající soudržností Unie.

Nutno říci, že ve své skepsi není sama.