Existují dvě Polska: První, které vytvořila Solidarita a které bylo na počátku vedeno filozofií kompromisu, nikoliv msty. Toto Polsko mělo být pro všechny a nechtělo, aby se stát rozdělil na všemocné vítěze a utlačované poražené. Proto po roce 1989 se vlády střídaly, ale země byla stabilní. I postkomunisté přistoupili na pravidla parlamentní demokracie a tržního hospodářství.

Samozřejmě ne všichni akceptovali tento vývoj. Dnes je Polsko vedeno koalicí složenou z post-solidarity, která má revanšistické sklony, a z post-komunistů z provincie, kteří rádi vyvolávají nepokoje a kráčejí ve stopách šovinistů z třicátých let minulého století. A k těmto dvěma uskupením se přidali xenofobové, antisemité a příznivci Radia Maryja, které je mluvčím etnických, fundamentálních katolíků.

Takhle vidí svou zem Adam Michnik, šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza v článku s názvem Na Polsko myslím v noci…, který v minulých dnech otiskla řada periodik po celém světě. Není to poprvé, kdy vystoupil na veřejnosti s velice vyhraněným názorem, který dává jasně najevo, že nepodléhá nikdy žádné ideologii. Připomeňme, že se při volbě prezidenta rázně postavil za postkomunistu Kwasnievského nebo že napsal úvod ke knize vzpomínek generála Jaruzelského či že byl jedním z mála lidí, který si v pravý okamžik dovolil na stránkách svých novin polemizovat s papežem Janem Pavlem II.. Vždy chápal politiku jako kompromis, který je přijatelný pro většinu a lidi spojuje, nikoliv rozděluje. Toto jeho přesvědčení vyplývá z bedlivého studia Francouzské revoluce z roku 1789 i Velké říjnové revoluce v Rusku z roku 1917.

Ve zmíněném článku pan Michnik připomíná, že dnešní Polsko vysílá zneklidňující signály: Je podkopávaná autorita soudů a dokonce i nezávislost Ústavního soudu. Veřejná správa je zkorumpovaná a státní zastupitelství jsou zpolitizovaná. Dennodenní život je regulován nátlakem.

Adam Michnik doslova napsal: „Proč se to stalo? Každá úspěšná revoluce má vítěze a poražené. Polská revoluce dala zemi občanská práva, ale současně zvyšující se kriminalitu. Tržní hospodářství, ale také krachy podniků a vysokou nezaměstnanost. Vznikla dynamická střední třída, ale rovněž velké rozdíly v příjmech obyvatelstva. Polsko se otevřelo Evropě, ale zrodil se strach před cizinci a země se otevřela invazi západní masové kultury… Ve vězeňském světě komunismu byl člověk majetkem státu, ale stát se o něj staral a zaručil mu práci. Ve svobodném světě se nikdo nestará o nikoho. A v této atmosféře strachu a starostlivosti vládne dnešní koalice ve světě, který je poznamenán patentními konzervativními recepty George W. Bushe a centralistickými praktikami Putina.“ Samozřejmě, bývalí bojovníci ze Solidarity si to představovali jinak: Věřili, že po pádu totality budou vládnout oni. Ale představitelé totality, komunisté, kteří nesli vinu, nebyli potrestáni a stateční bojovníci nebyli odměněni. Právě z tohoto nespravedlivého stavu, dle Michnika, se zrodil pocit hořkosti, závisti, která vyprovokovala destruktivní energii, jež vyústila v úspěšné volání po pomstě.

Poražení z roku 1989 odmítají uznat, že dosažená svoboda je největším úspěchem Polska za 300 let, a domnívají se, že Polsko je stále řízeno policejními strukturami totalitního režimu. Tím zdůvodňují morální revoluci, po které volají a která po vítězných volbách v roce 2005 měla vyústit ve velkou očistnou akci: Podle odhadů - jak se o tom i u nás psalo – mělo být sedmnáct let po revoluci prolustrováno 700 tisíc až 750 tisíc lidí. Kdo by na to nepřistoupil nebo údaje falšoval, nesměl by deset let pracovat ve svém oboru. Ústavní soud naštěstí akci zakázal.

Proti tomu se postavil, a to poprvé od revoluce, i čelní představitel katolické církve, která tradičně v rurálním Polsku hraje význačnou roli, a sice krakovský kardinál Dziwisz, když řekl: „Odplata, msta, ztráta respektu vůči cti člověka a bezohledné osočování nesmí v naší společnosti existovat.“

Bohužel, kardinálovu výzvu představitelé „morální revoluce“ nevyslyšeli a v Polsku stojí proti sobě stále dvě rozdílné země: Nedůvěřivé Polsko, plné strachu a touhy po pomstě, které bojuje s Polskem, které je pro otevřenost, dialog a jehož čelními představiteli byli muži jako papež Jan Pavel II. a Czeslaw Milosz.

My bychom mohli dodat, že druhé Polsko mluví hlasem staré Evropy, která je přesvědčená o tom, že nikdo nemůže být věčně vinným. Čas vše proměňuje. Už ve starém Římě se hovořilo o tzv. „clementii“, schopnosti odpouštět, jako o vlastnosti, která byla počítána mezi královské ctnosti a je dodnes imperativem, kterému se podřizují všichni civilizovaní politici. Současný známý německý filozof Peter Sloterdijk (v knize Zorn und Zeit, Suhrkamp 2006) říká, že kdo je nesmířlivý a volá po pomstě, hýbá s ním nezvladatelný hněv: je jeho otrokem a vyvolává v něm nebezpečné resentimenty. Řádný muž musí umět v sobě hněv ovládat a pokouší se usměrnit společnost tak, aby ji nemohl ovládat: dbá příkazu Clementie.

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel