Když Alexis Tsipras, šéf řecké Koalice radikální levice, před dvěma a půl lety vyrazil za svými evropskými spojenci, někteří před ním zabouchli dveře. Jako třeba francouzský prezident François Hollande, který toho května pobýval v nejvyšším úřadu galské země sotva pár dnů.

Rétorika mladistvě vyhlížejícího Řeka z hnutí Syriza, jenž před tehdejšími parlamentními volbami ve své zemi hledal podporu mezi levicovými kolegy z Evropské unie, byla pro francouzské socialisty tehdy ještě neuchopitelná. Prostě příliš radikální. To se ale – zdá se – změnilo. Přinejmenším o tom svědčí vyjádření řady francouzských socialistů z tohoto týdne.

Syriza totiž minulou neděli vyhrála volby. A to výrazně. Většina v třísethlavém řeckém parlamentu unikla levicovému hnutí, které se ostře staví proti evropské politice škrtů a úspor, o pouhá dvě křesla. Byl to historický úspěch hned z několika důvodů.

Předně v Řecku se až do neděle už více než čtyři desítky let střídaly o moc dvě tradiční strany Panhelénské socialistické hnutí Pasok a středopravicová strana Nová Demokracie. Právě ta – v čele s Antonisem Samarasem - v červnu 2012 hnutí Syriza naposledy pokořila.

V neděli navíc poprvé vyhrálo hnutí, které na starém kontinentu otevřeně a jasně odmítá úspornou politiku, k níž v minulých letech mnozí členové Unie přistoupili kvůli hluboké hospodářské krizi. Výhra Tsiprasova krajně levicového hnutí tak vzbudila otázku, zda nevyvolá dominový efekt v dalších zemích, které bojují s dluhy a dozvuky ekonomické deprese.

Třeba právě ve Francii, kde její vítězství přivítalo hned několik partají včetně zmíněných vládních socialistů. Ti se přitom ještě nedávno bratřili se stranou Pasok, svými tradičními souvěrci. Jenže řečtí socialisté ve volbách propadli.

Mnozí Řekové totiž viní z krize právě Pasok, který byl u moci, když problémy vypukly. Po nedělním hlasování tak někteří socialisté z Francie okamžitě rozepsali na své twitterové účty, či přes jiná komunikační média gratulace budoucímu řeckému premiérovi. Mimochodem nejmladšímu ministerskému předsedovi v dějinách Řecka. Tsiprasovi je čtyřicet let.

A někteří dokonce volali po nutné schůzce s francouzským prezidentem, když to tenkrát v Paříži nevyšlo. Připomínali, že to přece byl právě Hollande, kdo začal volat po ukončení tvrdých škrtů a změně evropské hospodářské politiky.

Na Tsiprase si však tehdy našel čas jen ideově blízký lídr francouzské radikální Levicové fronty Jean-Luc Mélenchon, který na sebe téhož roku upozornil během francouzských prezidentských voleb.

Sice nevyhrál, ale vydobyl si značnou podporu. Mélenchon také po neděli patřil k prvním gratulantům a záhy se nechal slyšet, že i francouzská levice by se měla sjednotit a jít do příštích voleb jako jedna silná koalice.

Nicméně ne všichni francouzští socialisté výhru řeckých radikálů přivítali. Například docela jistě ne Pierre Moscovici, bývalý francouzský ministr financí, který začátkem tohoto týdne uvedl, že „plně respektuje svrchované a demokratické rozhodnutí řeckého lidu“.

Moscovici loni v létě získal post evropského komisaře pro hospodářské a finanční záležitosti, takže dobře tuší, že jej čeká náročné vyjednávání. Byť i Tsipras – jak mu rostly preference, lehce upouštěl od radikálních slov. Ani on nechce, aby Řecko vystoupilo z eurozóny.

Na druhou stranu hodlá prosadit odpuštění značné části řeckého dluhu a zmírnění úsporných opatření, na nichž se dohodla předchozí řecká vláda výměnou za finanční injekce od mezinárodních věřitelů.

Syriza ovšem měla ve Francii ještě jednoho nadšeného gratulanta a vzhledem ke svému ideovému zařazení celkem paradoxního. Vítězství ocenila šéfka krajně pravicové Národní fronty Marine Le Penová coby „monstrózní demokratickou facku Evropské unii“.

Le Penová by Francii nejraději viděla mimo evropské struktury a dlouhodobě volá po návratu k původní měně – franku. Takže ránu osmadvacítce – ať už z jakékoli strany – vnímá jistě jako osvěžení. Ostatně to, že nechuť k Unii dokáže spojovat zdánlivě nespojitelné, ukázala i nová řecká koalice.

Jen pár hodin po uzavření volebních místností se Alexis Tsipras dohodl na koalici s nacionalistickou stranou Nezávislí Řekové někdejšího člena Nové demokracie Panose Kammenose. Jakkoli se jejich programy liší, společné mají jedno: odpor – jak shodně tvrdí – k arogantním příkazům z Bruselu a Berlína.

A to by jim podepsala řada dalších protiunijních hnutí, která nyní v Evropě posilují. Dost záleží, jakou laťku Syriza nastaví. Ve volbách obstála i díky tomu, že zatím nebyla ve vládě a nemohla nikoho zklamat. Takže to, jak si povede v čele zadluženého Řecka, budou jistě mnozí sousedé pozorně sledovat.

Autorka je redaktorkou Lidových novin

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus