Paříž se stala dějištěm lidového odporu proti homosexuálním sňatkům

Zhruba deset let už v západní Evropě probíhá vítězné tažení příznivců homosexuálních sňatků, až dosud bez výraznějšího škobrtnutí. Je to druhá fáze boje. Tou první bylo tažení za registrovaná partnerství, kde se ještě většinou dalo argumentovat, že tu jde především o odbourání nevýhod a nespravedlností, jimž byly homosexuální páry v praktickém životě a na úřadech vystaveny.

U současné, druhé a vyšší fáze, už do popředí nezakrytě vystupují ideologické motivy: diskriminace sexuálních menšin má být vymýcena i symbolicky. Homosexuálové musejí mít nárok na všechno, co bylo dosud vyhraněno heterosexuálům, i na sňatky a adopce dětí.

Je nás tady tři sta

Zatím posledním kamenem v dominu se stala Francie, kde patřičná legislativa prošla parlamentem minulý týden. Zdánlivě nezastavitelný pokrok tu ale narazil na prudký, v Evropě dosud nevídaný občanský odpor. Ne že by si ho Nefrancouz všiml, pokud tedy není obsesivní pozorovatel mezinárodního dění.

Za relativního nezájmu světových médií (jejichž jsou ta česká odrazem) ale Francie v uplynulých měsících zažila nejmasovější protestní hnutí od proslulého května ’68. Několik velkých měst bylo svědky masových demonstrací. Na dvou největších v Paříži – jedna v lednu, druhá koncem března – se podle různých odhadů sešel milion až dva miliony občanů. Policie vyrukovala s daleko skromnějším odhadem 350 tisíc a podepřela ho záběry z vrtulníků, načež deník Le Figaro, sice konzervativní, ale dbalý o svou solidní pověst, napsal, že záběry byly nejprve patřičně prostříhány. Proč by policejní prezidium, čti: ministerstvo vnitra, mělo zájem na podhodnocování, jaké si my Češi pamatujeme z Palachova týdne, může napovědět údaj o největší provládní manifestaci příznivců homosexuální legislativy. Podle organizátorů se jich sešlo asi půl milionu, ale nikdo nepochyboval, že za protivníky zákona výrazně zaostali.

Další málo zmiňovanou okolností byl postup policie, která proti nim několikrát použila slzný plyn, obušky, jednou, už po demonstraci, hrubě zaútočila na skupinu demonstrantů sedících na zemi, jinde zase posbírala do vazby lidi jen za to, že byli oblečení do triček se symbolem hnutí na obranu tradiční rodiny. Chování policie se podrobněji věnovaly jen konzervativní či křesťanské noviny a blogy. Nesmíme si ovšem představovat pokorné křesťany, kteří po první ráně pendrekem přes tvář policistovi nabídnou druhou. Klipy zavěšené na YouTube ukazují naopak agresivní mladíky útočící proti policejním kordonům, ještě než se do akce dají policisté. Kdo by čekal vzrušenou debatu o taktice policie, jejíž těžkotonážní zásah hrne všechno před sebou a nerozlišuje násilníky od pokojných demonstrantů, jaká obvykle následuje po střetech policie s radikální levicí, ten se v tomto případě nedočkal.

Hnutí proti homosexuálním zákonům nezapadá do zažitých schémat a to mohlo být jedním z důvodů až trapně neadekvátního ohlasu ve světových médiích, která o pár tisíc, pak stovek a nakonec už jen desítek táborníků Occupy Wall Street, Occupy St. Paul a Occupy Kosárkovo nábřeží dokážou projevovat zájem třeba rok. Protesty ve Francii neorganizovaly žádné církevní nebo nějaké reakční kruhy, nýbrž sekularisté, jejichž tváří se stala padesátiletá komediální herečka s pseudonymem Frigide Barjotová. Hnutí přitáhlo do ulic mladé ročníky; zmínění gauneři, co z prvních řad napadali policisty, se svými kapucemi přes hlavu jako kdyby sem zabloudili z anarchistických pochodů – jenže tentokrát se to vše odehrávalo ve prospěch pravice. V zemi, kde na masové demonstrace držela monopol levice.

Když je Lid reakční

Byla by chyba myslet si, že ten milion nebo kolik demonstrantů v centru Paříže byli všechno do jednoho sociální konzervativci, kteří když vycítí, že stát hrubým způsobem zpochybňuje institut rodiny, překonají zábrany a obětavě jdou dlouhé hodiny mrznout v ulicích. Protesty by asi nenabraly takový rozsah, kdyby se socialistické vládě osobně nevýrazného prezidenta Françoise Hollanda za rok od voleb nepodařilo tak zprotivit svým protivníkům i stoupencům. Klasickou levicovou agendu, jak ji sliboval v kampani, Hollande plnit nemůže – kvůli finančním trhům, soudcům a německé kancléřce, která trvá na šetření v celé eurozóně –, avizované tažení za morální obrodu se brzy po startu zaseklo na aféře ministra Cahuzaka, který měl v kabinetu na starosti rozpočet a také potírání daňových úniků, než na něj prasklo, že sám před francouzským státem skrýval na zahraničních kontech nemalé částky.

Stejně tak se odpůrci homosexuální agendy nemohou příliš spoléhat na sliby pravice, že jen co se vrátí k moci, sporné zákony zruší. Ještě nedávno tak nepopulární Sarkozy dnes sice Hollanda v průzkumech jasně poráží, do voleb ale zbývají čtyři roky, během nichž se spousta homosexuálních párů stačí vzít a mnoho z nich i osvojit si děti – a čím víc těchto "rodin" bude, tím méně pravděpodobné je, že by se pravicová vláda pokusila celou jednu společenskou skupinu degradovat.

Přesto se ve Francii událo něco nevídaného. Spontánně vzniklo "reakční" občanské hnutí, které i přes nepřízeň politického a kulturního establishmentu, čistě vlastní vytrvalostí a nasazením, dokázalo stáhnout náskok soupeře a ve věci adopcí přetáhnout veřejné mínění na svou stranu. Zrovna v zemi, kde by to málokdo čekal, dostal autoritářský liberalismus, pro dnešní Západ typický, takovou ránu.

LN, 2.5.2013