Řekové žijící v Česku mají štěstí. Žijí totiž v zemi, která nemá euro, a tudíž se zde traduje, že nemusí Řecko zachraňovat před státním bankrotem. Přesto, jak píší středeční LN, k tomu zřejmě mnoho nechybělo: podle návrhů, diskutovaných někdy v únoru, se chvíli uvažovalo i o zapojení všech členských zemí.

Tedy včetně naší. Což by znamenalo, že by na Česko připadlo kolem devíti a půl miliardy korun. Jak by to asi dopadlo, vidíme na příkladu Slovenska: to si na svůj podíl ve výši 310 milionů eur bude muset půjčit, což premiér Fico odložil, až prý Bratislava uvidí, jak vypadají řecká úsporná opatření v praxi. Ve skutečnosti tedy až na dobu po slovenských volbách. Fico by před nimi evidentně těžko vysvětloval slovenským voličům, proč chudší Slováci musejí platit bohatším Řekům, kteří nota bene, jak se v Evropě má za to, věčně jen vysedávají po kavárnách, místo aby něco dělali.

K lhostejnosti nebo dokonce škodolibosti není nicméně důvod. I Česko se na záchraně řecké ekonomiky podílí, a to přes Mezinárodní měnový fond, kde jsou de facto akcionáři jednotlivé státy a kde má Česko skoro jedno procento, takže se na dohodnutém úvěru fondu ve výši 30 miliard euro účastní necelými třemi miliardami korun. Tohle ovšem zdejší analytici zatím odbývají jako nepodstatný „peanuts“ a veřejnost si toho zřejmě zatím ani nevšimla. Teprve kdyby začal státní bankrot hrozit dalším zemím EU jako je Španělsko, Portugalsko nebo Irsko a místo desítek miliard eur by bylo zapotřebí stovek miliard, muselo by se nejspíš začít s rozložením zátěže na celou EU.

LN to potvrdil bruselský analytik Nicolas Veron, který k tomu dodal, že země mimo eurozónu jsou de facto černými pasažéry eurosystému, a tudíž by mělo být i v jejich zájmu, aby se na stabilizaci eura podílely.

V zásadě jsou to jistě rozumná slova. Jenže vysvětlujte je lidem, kteří vědí, že miliardy, které jejich vlády teď nalijí do hospodářství jiných států, aby je zachránily před bankrotem, zaplatí nakonec oni sami znehodnocením svých úspor. V reálu to pak vypadá tak, jako například v druhdy pohodovém Mnichově: řečtí zelináři a majitelé bister a hospůdek tam desetiletí neodmyslitelně patří k obrazu města. Teď tahle multikulturní fasáda opadává.

Lidi si před jejich obchody odplivují a výrostci jim čmárají na výlohy, že jsou to všechno jedna podvodnická pakáž. Jako by za to, že se kdesi v Aténách na úřadech falšovaly statistiky pro Brusel, mohli mnichovští Řekové snad osobně. Majitelům řeckých cestovek zase přicházejí někteří Mnichované důrazně vysvětlit, že ač do Řecka jezdili celá léta, už je tam nikdo do smrti neuvidí, protože nebudou strkat své peníze někomu, kdo je prošustruje.

Atmosféra může prostě zhoustnout rychleji, než si dovedeme představit. Zvlášť jde-li o peníze. Kromě toho, kdybychom to vzali úplně upřímně, ono už o ně jde i tady, a nejen kvůli českému podílu na MMF nebo kvůli tomu, že lze čekat další propad hospodářského růstu zemí eurozóny, kam jde většina zdejšího vývozu. Své peníze mají v řeckých dluzích i evropské banky. Ty české asi ne přímo, ale určitě přes některé své zahraniční matky, kterým, když budou v potížích, nezbude než odčerpávat zisky svých zdejších dcer, které by se tady mohly použít třeba pro rozjezd podnikání.

Zkouška solidarity s Evropou, za jejíž peníze se zde už řadu let buduje kde co, tedy českou veřejnost teprve čeká.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6