Když před dvěma lety Francouzi a hned po nich Nizozemci v referendech odmítli těžce vyjednanou evropskou ústavu, zmocnil se euroskeptiků nával euforie. Eurofederalistická mašina - „za EU ještě regulovanější“ - konečně narazila, voliči zaveleli eurokratům zpátky na zem. Lucemburský premiér Jean-Claude Juncker sice v prvním šoku tvrdil, že voliči hlasovali o všem možném (východní Evropa, Turecko, jejich vlastní vlády), jen ne o ústavě, i eurofederalisté ale uznávali, že se Juncker znemožnil. Jedním z mála skeptiků v euroskeptickém táboře zůstal tenkrát Daniel Hannan, poslanec Evropského parlamentu za britské konzervativce. Čtrnáct dní po referendech si v listu Daily Telegraph zaprorokoval, že „evropská ústava pojede na plnou páru“ dál, jako kdyby se nic nestalo. Junckerovy řeči prý „nám mohou připadat jako zábavná halucinace. Až se dosyta nasmějeme, zjistíme, že ústava mezitím začala platit“.

Na Hannanova slova došlo. Předsedající Německo dnes v Bruselu řídí summit EU, na kterém chce ze všech členů vymámit závazek jednou už odmítnutou ústavu přece jen přijmout.

Nevhodné pro děti

Při bližším pohledu se sice ukazuje, že příznivci původní ústavy museli na několika místech ubrat: Listina základních práv unie, do níž pronikla i tzv. sociální práva, snad z textu vypadne; jednotlivé státy se zřejmě nebudou muset účastnit sjednocování trestního práva; evropský ministr zahraničí si tak nebude smět říkat.

Řada důležitých novinek z původní ústavy ale přežila i v německém návrhu: Právní subjektivita, která dá EU možnost uzavírat mezinárodní smlouvy (samozřejmě na úkor smluvní svobody členských zemí); prezident unie, který by jednou mohl fúzovat s předsedou Evropské komise a vytvořit tak úřad těžké váhy; slabší hlasovací pozice potenciálních potížistů typu Británie, Polska, ale i České republiky; zrušení práva veta v mnoha oblastech, například v azylové a přistěhovalecké politice. Smlouvu by vykládal Evropský soudní dvůr, který má ve zvyku rozšiřovat svými nálezy v konfliktních případech moc Evropské unie na úkor členských států.

Po obou prohraných referendech se vykolejení političtí lídři dušovali, že teď si vezmou čas na „reflexi“ a z vůle lidu vyvodí ponaučení. Většina z nich došla nakonec k jedinému - napříště se referendům o evropských smlouvách vyhnout, protože existuje nebezpečí, že lidé budou hlasovat špatně.

Britský thinktank Open Europe v nedávno vydané studii shromáždil výroky předních stoupenců euroústavy. Je to čtení pro otrlé a mělo by se asi zakázat dětem, které se ve škole učí o demokracii. Hlavní autor ústavy Valery Giscard d’Estaing loni 23. května po prohraném referendu ve Francii prohlásil: „Není to Francie, kdo řekl ne. Ne řeklo 55 procent Francouzů.“ Giscarda ještě trumfnul jeho bývalý zástupce na konventu Giuliano Amato letos v únoru během přednášky na London School of Economics: „Že se tomu neříká ústava, má jednu výhodu, nikdo se nemůže dožadovat referenda.“ Minulý měsíc unikl do novin důvěrný dopis, v němž německá kancléřka Angela Merkelová ostatním šéfům unijních vlád navrhuje „použít jinou terminologii, aniž by se změnila právní podstata“ dokumentu.

Sjednocovači Evropy už dávno překročili rozumnou míru. Evropská komise se snaží regulovat skoro všechno, od pracovního práva až k přestupům fotbalistů. Prominentní německý intelektuál a bývalý spolkový prezident Roman Herzog psal nedávno o tom, jak „lidé dostávají čím dál silnější pocit, že něco je špatně, že (z EU - pozn. aut.) se vyvinula neprůhledná, složitá a mamutí instituce, která si přivlastňuje větší a větší pravomoci a sílu, že demokratické kontrolní mechanismy selhávají, prostě že takhle to dál nejde.“

Dohoda pro dohodu

Podle březnového průzkumu společnosti TNS by občané 16 z 27 států hlasovali proti každé smlouvě, která přenáší nové pravomoci na evropskou úroveň - a nejen v euroskeptické Británii, ale například i v Německu. Mají ovšem smůlu. Evropský mamut jde s ohromnou setrvačností a zná jen jeden směr. Náš návrh zakotvit do smlouvy princip vracení kompetencí národním státům, který vicepremiér Alexandr Vondra povýšil na českou vlajkovou loď, je spíše symbolického rázu. Na přesunu by se totiž musely jednomyslně shodnout všechny vlády.

Je něco zvráceného na tom, jak se při summitech EU tlačí na dohodu a jak moc předsednická země považuje za věc cti dojít k nějakému výsledku. Vyjednavači z Polska, Británie, České republiky a další potížisté se dnes ocitnou pod silným tlakem politiků rozhodnutých nenechat si do „Evropy“ mluvit ani od nich ani od vlastních voličů.

LN, 22.6.2007

Autor je novinář