Již v pořadí třetí země odmítla ve svobodném hlasování občanů dokument, který jim postupně pod jmény Smlouva o Ústavě a Reformní (Lisabonská) smlouva předložily evropské elity.

Francie, Holandsko a nakonec Irsko. Všechny tyto tři země patří mezi ty, které media ráda prohlašují za „pro-evropské“. Všechny byly považovány za typické evropské země, demokratické, ekonomicky i sociálně vyvinuté, země tvořící jádro společenství evropských národů. Přesto jejich vlády nedokázaly přesvědčit své občany o tom, že to, co pro ně spolu s Evropskou komisí a vládami partnerských zemí připravily, je v jejich zájmu, že jim to přinese větší blahobyt, více svobody nebo více spravedlnosti.

Nedokázaly je přesvědčit proto, že tomu nevěří sami. Věří v „hlubší a hlubší integraci“. Z integrace, která měla být nástrojem k dosažení oněch tří cílů, se stal samoúčelný cíl. Nikdo neví, proč je ta integrace nutná, veřejnost dostává slogany o „větší efektivitě“ rozhodování Unie, o potřebě „obstát v globalizovaném světě“ a o nutnosti „dohnat a předehnat“ Spojené státy a Japonsko. Evropa se integruje hlouběji a hlouběji, náskok USA a Japonska se zvětšuje a jediná efektivita, která utěšeně narůstá, je efektivita evropských byrokratů, kteří stále rychleji a rychleji chrlí kvanta směrnic a regulací. Evropa zapomněla, že prosperita padesátých a šedesátých let byla plodem spolupráce a odstraňování administrativních bariér. Dnes se snaží prosperitu vyvolat administrativními zásahy, regulacemi, stavbou přepychových nových paláců pro umístění rychle rostoucí armády byrokratů, dotacemi a přerozdělováním stále většího a většího rozpočtu. Před Lisabonskou smlouvou jsme z Bruselu dostali Lisabonskou strategii. Byla jen o málo úspěšnější než smlouva, evropská ekonomika stále více zaostává za svými cíli i za svými „konkurenty“.

Unie se díky překotné integraci v posledních dvaceti letech dostala do problémů, které bychom mohli doslovně popsat jako „problémy růstu“, v tomto případě růstu byrokracie.

Namísto toho, aby se zamyslely nad tím, jak Unii otevřít, jak zpřístupnit její rozhodování evropské veřejnosti a jak ji učinit odpovědnou „svým“ občanům, se evropské elity pokusily zakrýt evropské instituce a jejich mechanismy fungování pavučinou protokolů, nepřehledných odkazů a nejasného mlžení.

Evropské vlády a politické instituce se pokusily evropské veřejnosti pokoutně podstrčit něco, o čem věděly, že nesnese světlo veřejné diskuse, že nemůže projít zkouškou zkoumání občanů členských zemí.

Není to jen můj názor a není to názor nepodložený.

Francouzský prezident Nicholas Sarkozy se loni na podzim projevil jako prorok. Na setkání s vybranými členy Evropského parlamentu řekl:

„Francie byla mezi všemi zeměmi první v tom, že volila „Ne“. Totéž by se stalo i v jiných členských zemích, pokud by měly referenda. Mezi vládami a lidmi je propast. Referenda by přivedla Evropu do nebezpečí. Nebude žádná Smlouva, pokud bychom ji ratifikovali referendem ve Francii a následně ve Velké Británii.“

Tolik slova francouzského prezidenta, jak je cituje list EUObserver 14. listopadu 2007.

O tom, že Lisabonská smlouva, ještě více než Smlouva o Ústavě pro Evropu, kterou měla nahradit, byla úmyslně vypracována tak, aby byla nepřehledná a nesrozumitelná, svědčí dokumentované výroky těch, kteří se přípravou evropských smluv zabývali.

„Aniž si to veřejnost uvědomí, přivedeme ji k tomu, aby přijala návrhy, které se jí neodvážíme podat otevřeně… Vše, co jsme navrhovali dříve, bude obsaženo v novém textu, ale bude to skryto a jistým způsobem zamaskováno.“

V. Giscard D’Estaing, Le Monde, 14 June 2007, a Sunday Telegraph, 1 July 2007

O práci Mezivládní komise, která připravila text Lisabonské smlouvy:

„Rozhodli se, že dokument bude nečitelný. Podle nich pokud bude nečitelný, nebude připomínat ústavu. Jak na to přišli, je mi záhadou. Dát občanům, abychom je uklidnili, dokument, kterému nikdy neporozumí! Něco na tom ale je. Protože text, se kterým přišli, je takový, jaký je, každý předseda vlády bude moci předstoupit před svůj parlament a říci: „podívejte se, je to naprosto nečitelné, je to typická bruselská smlouva, není to nic nového, není důvod to předkládat k referendu, to by znamenalo, že v tom něco nového je.“

Giuliano Amato, bývalý italský premiér a místopředseda Evropského konventu, The Centre for European Reform, Londýn, 12 July 2007

V tom je podle mého názoru celé „tajemství“ prohraných referend. Důvody voličů jsou většinou různé. Pro někoho jde Unie moc nalevo, pro někoho moc napravo. Pro někoho je moc liberální, pro někoho moc konzervativní. Nebo si zvolí jiné dělení než levá-pravá. Někomu se nelíbí její zemědělská politika, někomu její energetická politika, někomu restrikce a regulace rybářství nebo dopravy. Někomu opatření pro kontrolu klimatu, někomu likvidace celých historicky úspěšných retinálních průmyslových odvětví, například našeho cukrovarnictví. Hledat v tom nějaký klíč je nesmyslné, vše to jen naznačuje, že EU se plete do věcí, o kterých si občané chtějí rozhodovat doma a sami. Důvod pro prohry v referendech není třeba hledat vpravo nebo vlevo. Je nutno jej hledat tam, kde se jej žádný z evropských úředníků a byrokratů a elitních „opinionmakerů“ dosud hledat neodvážil – přímo mezi jimi samými, v jejich jednání, jejich aroganci, jejich pohrdání těmi, za jejichž reprezentanty se prohlašují – evropskými občany.

Moudré hlavy Evropské unie se ale ani touto poslední porážkou nepoučily. Opět se snaží evropské občany obalamutit. Ještě stále tvrdí, že pro případ prohraného irského referenda nemají plán. Tvrdí to všichni, od předsedy Komise Barrosa až po jediného evropského státníka, který prohru Smlouvy v Irsku, podle vlastních slov „považoval za předvídatelnou“ – našeho poslance Jiřího Paroubka. Jak se ale můžeme brzy přesvědčit, plán „B“ existuje. O jeho existenci najdeme zprávu. Byl připraven ještě před referendem. Irští diplomaté, podle zprávy britského deníku The Telegraph, jehož reportéři měli možnost nahlédnout do záznamů z utajovaných jednání, jednali se svými kolegy o implementaci Lisabonské smlouvy i v případě porážky v referendu. Poslední jednání proběhla během rozhovorů o budoucí evropské diplomatické službě mezi 7. a 13.červnem. Irský velvyslanec při Evropské unii, Bobby McDonagh, žádal své kolegy, aby obsah jednání drželi v tajnosti. „Musíme být opatrní při prezentaci těchto věcí,“ řekl.

„Neexistující“ plán B:

1. Všechny země EU kromě Irska musí ratifikovat Lisabonskou dohodu.

2. Irsko bude vyjmuto ze seznamu signatářů a nebude povinno se jí řídit. Jeho právní posice v Unii bude na této bázi prozatímně upraveno.

3. V roce 2009 nebo nejpozději 2010, až Chorvatsko přistoupí k EU, bude všemi státy, včetně Irska, podepsána „Doplňující přístupová smlouva“.

4. Připojena k Doplňující přístupové smlouvě s Chorvatskem bude série protokolů, které definitivně upraví právní postavení Irska v Unii. Irsko dostane „výjimky“ (opt-out) na příliš kontroverzní (pro Irsko) články Lisabonské smlouvy – daně, vojenská spolupráce, Listina práv atd. Podobným způsobem byly v minulosti uděleny výjimky Velké Británii a Dánsku.

5. Irsko, stejně jako všechny ostatní evropské země, nemusí přístupové smlouvy nových členských států ratifikovat referendem. Irské vládě bude stačit, protlačí-li „Doplňující přístupovou smlouvu“ s Chorvatskem s jejími připojenými protokoly irským parlamentem.

Tento „překlenovací mechanismus“ nebude, podle úředníků Komise, „o nic víc nepřehledný a nesrozumitelný nebo legalistický než Lisabonská smlouva sama“.

„Nebude to pravděpodobně těžší práce, než byla ta s konverzí Ústavní smlouvy na Lisabonskou smlouvu po tom, co byla odmítnuta ve Francii a v Holandsku.“

Plán závisí na tom, aby Lisabonskou smlouvu ratifikovaly, kromě Irska, všechny členské státy.

Boj o ratifikaci, jak je vidět, nekončí. Evropští byrokraté mají plán „B“, evropští federalisté mají již připravený Jo Leinenův „osekaný“ návrh evropského ústavního dokumentu „C“, a plánů bude nakonec tolik, kolik bude nutno, abeceda má ještě dost písmen. Každý bude tak „jiný“, jak bude třeba pro jeho kamufláž, a obsahem si budou podobné jako vejce vejci, jako Spinelliho manifest a manifest Marxův.

Jen jeden nebude evropskými federalistickými elitami nikdy navržen a předložen. Plán na rozvolnění a zeštíhlení struktur Unie, plán na vrácení pravomocí, které si doposud Brusel přisvojil, tam, kam patří, tedy do členských států. Plán na degradaci evropských byrokratů z pánů Evropy na členským státům podřízené administrátory a úředníky. Plán na návrat k tomu, co bylo hnacím motorem evropského hospodářského zázraku.

Unie na sebe přetáhla tolik rozhodovacích pravomocí, že s nimi její byrokraté neumí efektivně nakládat a domnívají se, že potřebují více politické moci, že se jejich Bruselská socialistická republika musí sama stát státem a že na sebe musí strhnout téměř všechny zbývající pravomoci členských států. Jediné, co jim v tom překáží, jsou evropští občané, které se proto snaží vyloučit z rozhodování o jejich budoucnosti.

Evropští občané možná nevědí, co se skrývá za kryptickými a nečitelnými smlouvami, ale je jim zřejmé, že pokud se jejich autoři uchýlili k takovým trikům, aby jim zabránili seznámit se s jejich úmysly a s obsahem smluv, nebude to asi nic dobrého.

A tam, kde dostanou možnost se k návrhu vyslovit, jako naposledy v Irsku, pak dojde k překvapení.

Stane se Česká republika dobrovolným a aktivním účastníkem největšího podvodu na evropských občanech v historii Evropské unie?

Odkazy:
The Telegraph, 11/06/2008, Bruno Waterfield in Brussels
EUReferendum, Thursday, June 14, 2008