Jeden český klimatolog v jednom magazínu varoval před zásadním problémem, jehož řešení nás čeká, a musíme jednat „rychle a rozhodně“. Podobnými výzvami ohledně změn klimatu bychom, jak se říká, přehradili Vltavu. On sám o vyřešení problému aktivně usiluje: „S rodinou žijeme v pasivním domě, který má minimální spotřebu energie. Je takřka dokonale izolovaný recyklovaným papírem a je orientován na jih a západ, takže není prakticky nutné ho v zimě vytápět a v létě ochlazovat.“ Obdivuhodné a snad vhodné k následování, kdo by pochyboval?

Jinde se však dočteme o lidech, kteří mají obavu, že v nadcházející zimě nebudou moci své byty vytápět. Nebudou totiž na to mít dost peněz. Nemluvě o rodinách běženců na polských hranicích a kdoví kde ještě. To s úsilím a aktivitou lidí bydlících v „pasivních domech“ nikterak nesouvisí, ale se stavem jistě ano. Kam to vlastně směřujeme?

Patrně nikoliv k tomu, abychom všichni mohli bydlet v domech orientovaných na jihozápad. Náš velvyslanec pro energetickou bezpečnost V. Bartuška nám na stránkách Lidových novin sděluje, že „... to, s čím Evropská komise přichází, je zásadní změna životního standardu a životních nároků. Zda Evropané smějí jíst maso - a kolik. Zda ještě mají mít lidé právo na osobní auto, zda smějí létat na dovolenou“! Ne že bychom zvažovali, zda budeme mít možnost jíst maso nebo zda si můžeme dovolit auto. Ale zda smíme nebo zda máme právo! Kdopak je zákonodárcem?

Albert Schweitzer napsal: „Humanita spočívá v tom, aby člověk nebyl nikdy obětován cíli.“ Nestojíme snad na počátku doby, kdy opouštíme staletou evropskou, a jak jsme se pyšně domnívali, snad i obecně lidskou tradici humanismu, kdy člověk nesměl být obětován jakémukoli cíli? Co je pak tím skutečným cílem lidského snažení, nemá-li jím být blaho člověka?

Mnoho lidí již napsalo, že propast, ve které může zmizet lidská civilizace, tak jak ji známe, je před námi na dohled. Nejsem si jist, zda rychleji dospějeme k propasti „oteplením planety o dva stupně“, nebo stále se prohlubující propastí ztráty víry v pevné a trvalé základy humanistického společenského a mravního řádu.

Běženci na hranicích Evropy, ale stejně tak naši občané s obavami očekávající nadcházející zimu k oteplení planety příliš nepřispívají. Nejsou těmi, kteří musejí učinit ony rychlé a rozhodné kroky, o jejichž potřebě denně čteme a slyšíme. Ale tak to je a jejich práva to nečiní méně hodnotnými. Kdo bude v budoucnu rozhodovat o „právu“ jíst maso, vlastnit auto či bydlet v pasivních domech? A není snad to, že neznáme odpověď na tuto otázku, důvodem k vážnému znepokojení?

Právo, 15.11.2021