EVROPA: Do propasti
Oloupit německé důchodce a založit novou Evropu?
Pánové a dámy se poplácali po ramenou s tím, že se jim podařilo dosáhnout shody, že Evropský stabilizační mechanismus bude moci zachraňovat evropské banky a lít do nich peníze, aniž by se zvyšovala zadluženost států, v nichž tyto peněžní ústavy působí.
Evropa má za sebou další vrcholný summit, od něhož se nic nečekalo a on také nic nového nepřinesl. Evropští politici dál jdou slepou ulicí a zjevně si vůbec nepřipouštějí, že na konci mohou narazit na zeď a pořádně rozbít nos nejen sobě, ale celé Evropě. Na první pohled jde o logický argument. Eurozóna se nyní fakticky rozpadá, protože není optimální měnovou zónou, a to není kompenzováno federativními mechanismy, které by přesouvaly kapitál tak, aby nedocházelo ke ztrátě konkurenceschopnosti v periferních zemích a k příliš odlišnému vývoji ekonomik od Madridu po Helsinky. A tak tyto mechanismy nyní vybudujeme a bude po krizi eurozóny a dál pospěšme ke světlým zítřkům.
Dvě vady
Tahle teze má dvě dosti zásadní vady. Vybudovat federální instituce a zajistit jejich financování z federálních evropských zdrojů nelze za rok ani za dva a nejspíše ani za deset let. Je to technicky i politicky velmi složitý proces.
A druhá vada je ještě mnohem zásadnější. Zatím se nikdo z politiků, kteří se nyní tváří jako zachránci míru a demokracie na této planetě, nezeptal občanů evropských zemí, lidí, kteří je zvolili, zda opravdu chtějí žít ve Spojených státech evropských místo v Německu, Francii, Nizozemsku či ve Finsku. Přitom je naprosto zřejmé, že velmi podstatná část občanů evropských zemí si takové uspořádání nepřeje ani nyní, kdy jim ještě nikdo ani neřekl, že je to bude stát opravdu velké prachy. Mnohem větší, než by je stálo ukončení fatálně neúspěšného experimentu se společnou měnou na nějakých čtyřech stech milionech lidí. A otázkou dne je nyní to, zda se jich vůbec někdo z těch lidí, kteří seděli včera a předevčírem v Bruselu, hodlá ptát.
Ti pánové a ty dámy se pěkně poplácali po ramenou s tím, že se jim podařilo dosáhnout shody třeba v tom, že Evropský stabilizační mechanismus bude moci zachraňovat evropské banky a lít do nich peníze, aniž by se tím zvyšovala zadluženost států, v nichž tyto peněžní ústavy úspěšně krachují. Bezva. Je to technicky čisté a správné řešení, jen pořád nevíme, jak to bude v reálu fungovat. ESM například dokapitalizuje problémové banky ve Španělsku, aniž to bude stát španělskou vládu jediné euro. Jak to ale bude probíhat, to se neví, protože tam už se šlape na hodně citlivý politický malíček.
Co nechce slyšet Španělsko
Pokud ESM zachrání banky tím způsobem, že banky vydají nové akcie, výrazně tak naředí podíl původních akcionářů a nové akcie koupí ESM a získá v nich významné slovo, bude to tak správně. Zatím však španělská vláda nechtěla ani slyšet o tom, že by záchranný fond fakticky kompletně spravovaný Německem ovládl španělský bankovní sektor. A fond by pak poté, co se banky postupem času ozdraví, prodával akcie volně na trhu. Vzhledem k tomu, že bankovní krize je teprve na počátku, bude pomoc z ESM potřebovat mnohem víc bankovních systémů než ten španělský. Jak se Evropa vyrovná s tím, že ji začnou spravovat němečtí bankéři, když se už nyní bouří proti tomu, že by jejich rozpočty schvaloval a dokonce vetoval někdo, kdo bude mít na rukávech také drátky vedoucí do Berlína.
Jenže pravidlo "kdo platí, ten poroučí" nejen v hospodách platilo, platí a platit bude i nadále. Když Němci nebudou moci poroučet, nebudou platit. V situaci, kdy všichni ostatní mají prázdnou šrajtofli, je to dost neřešitelná situace. Jediný způsob, jak z toho ven, je to, že se těm Němcům jejich šrajtofle vezme. Po dobrém či po zlém. Opravdu se najde někdo, kdo si myslí, že tohle může projít?
Peníze se po světě přitom nepřelévají jen jako přímé dotace či výpomoci z oficiálních vládních kapes, ale také jako inflace znehodnocující peníze těch, kteří mají úspory, a snižující reálnou hodnotu dluhů těch, kteří si užívali a teď nemají na útratu. Mohou být Spojené státy evropské založeny na oloupení německých důchodců? Naivní eurooptimistický snílek by asi odpověděl, že jen těžko. Realista s historickým povědomím se v okamžiku, kdy se ten pokus přiblíží, nejspíše podívá na dostupné nabídky bydlení na australském venkově a zajistí si letenku na nejbližší spoj.
Ještě mnoho summitů
Další mechanismy a pokusy o záchranu měny, která neměla nikdy vzniknout, se budou dohadovat v Bruselu ještě na mnoha dalších summitech. Ten jediný summit, který by nyní měl smysl, tedy takový, kde by se otevřeně hovořilo o tom, zda by skutečně nebylo mnohem lepší zařadit zpátečku a ze slepé cesty evropské politické integrace do Spojených států evropských vycouvat s co nejmenšími náklady a sociálními i politickými otřesy, nikdo z této politické garnitury nesvolá. Ačkoli nic jiného za současného stavu Evropy i okolního světa k ničemu smysluplnému nevede.
MfD, 30.6.2012
Autor je šéfredaktor týdeníku EURO