„Já si dám, pane vrchní, ten doporučovaný guláš z chroustů. I když je k němu jako příloha speciální knedlík. Vyrobený z larev potemníka moučného. Ale ten tatarák z cvrčka, ten mi minule nějak nejel.“

Tak by mohla v nedaleké době probíhat konverzace v české restauraci nad jídelním lístkem s nápisem „Speciality“. Možná, že vás možnost takové konverzace v restauraci překvapí. Mě by to také ještě donedávna ani nenapadlo.

V lednu 2023 přidala EU na seznam schválených potravin dva další druhy hmyzu, a to mražené sušené anebo na prášek semleté cvrčky domácí (Acheta domesticus), i larvy potemníka stájového (Alphitobius diaperinus). Ty dále doplňují sarančata stěhovavá (Locusta migratoria).
Je sice pravda, že jsem kdysi četl, že v dobách, kdy vypukl hlad anebo dokonce hladomor, naši předkové konzumovali chrousty (Melolontha melolontha). Ovšem s rozvojem zemědělství, a tím i s koncem hladomorů se u nás chrousti používali pouze ke krmení slepic anebo kachen.
Proč tedy Evropská komise tlačí státy Unie do produkce takových diluviálních potravin, které konzumovali naši dávní předkové v období čtvrtohor? Rozhodně to není tím, že by bylo potravin málo. Jak konstatuje i pan Lindner v pokrokovém týdeníku Respekt v článku „Budoucnost je o něco nadějnější“, potravin je na světě dost. A předpovědi o zkáze lidstva hladem se jaksi nevyplnily. A těžko asi vyplní, protože počet nových obyvatel zeměkoule se ztenčuje a OSN předpokládá, že po roce 2100 začne obyvatel zeměkoule ubývat.
Podle propagačních článků v novinách jsou prý tyto „fujtajbly“ potřeba pro to, abychom zastavili globální oteplování. Musím se přiznat, že toto už mi mozek nebere.

Povšiml jsem si však, že ve všech těch informacích o úžasných broucích a červech, které prý máme houfně konzumovat, bývá na koncích článků takové malé upozornění, že tato „potrava“ může představovat riziko pro alergiky. To je myslím příliš slabé označení.

Náš druh Homo sapiens, je sice stejný všežravec, jako například šimpanzi, prasata anebo potkani, ale to neznamená, že můžeme „sežrat“ a bez následků strávit všechno.

Na pojídání všelijaké žoužele, švábů, cvrčků a moučných červů již dnes nemáme zažívací trakt připravený. Také se neustále obchází problém, že Evropané jsou až na výjimky, jako jsou ústřice či smažené drobné rybky, zvyklí na to, že každá původně živá potravina, je „vyvrhnuta“. To znamená zbavena zažívacího traktu. A tím také obsahu žaludku a bakterií v něm. Ty se rozhodně od lidských liší. A ovšem zůstávají v broucích a larvách stejně jako jejich výkaly. A také nedokážeme odstranit jejich chitinové krunýře.
Navrhnout tyto tvory jako zásadní potravu či přídavek do potravin pro Evropany je podle mě ukázkou naprosté ideologické šílenosti. Jak píše pan Lindner, „množství potravin roste díky novým zemědělským technologiím a semenům rychleji než nároky lidstva.“

Kdyby přitom nešlo o peníze, mohli bychom jako vysvětlení použít Hanlonovu břitvu. Ta říká: „Nehledejte zlý úmysl tam, kde je dostatečným vysvětlením hloupost.“ Ale jak jde o peníze a moc, je to jinak.

„Výroba“ či „pěstování“ takovéto „potravy“, pokud to správně ideologicky zdůvodníte, je skvělý byznys. Prý vznik takovýchto potravin sníží CO_2. A je vymalováno. Důkazy netřeba. Jako například u výroby biopaliv, jejichž produkce je daleko životní prostředí zatěžující než používání nafty a benzinu. A budeme ji používat navždy, protože je to bezvadný, EU nařízený byznys. Začíná to vždycky stejně. Nadšení, pokrok a hlavně „správně zelená myšlenka“. Například jistá česká firma, která vyrábí proteinové tyčinky ze cvrččí mouky, získá od investorů na další rozvoj 1,9 milionu eur, tedy necelých 48 milionů korun. A bude pěstovat ty cvrčky v Thajsku a pak vozit přes půl zeměkoule k nám, což je „ekologické , až to bolí .

A není v EU samotná. Peníze jen tečou. A už požaduje EU, aby bylo tyhle „výrobky“ možno přimíchávat i do běžných výrobků. Nejprve je to „povoleno“ a pak to bude „nařízeno“ jako ta bionafta a další šílenosti. Mnoho států se sice bouří, Italie požaduje výrobky s těmito příměsemi, které díky dotacím válcují běžné výrobky, třeba mouku, prodávat jen ve zvláštních regálech. A označené. Leč pokrokáři vedou svou. Obilí a rýže je nadbytek (viz problém s Ukrajinskou zemědělskou produkcí), ale my budeme jíst červy.

Pouštět se tedy do takových nebezpečných experimentů s potravinami a nutit k tomu celou Evropu jen pro plnění svých ideologických cílů „boje proti změně klimatu“, se mi zdá docela šílené. Ale na konec něco veselejšího.

Vladimír Menšík, v době „předkorektní“, vyprávěl v televizi tento vtip:

Potká cvrček prcka a prcek povídá: „Tak co cvrčku, cvrkáš, cvrkáš?“ A cvrček povídá: „Jo, cvrkám, cvrkám. A co ty prcku…“

„Ále,“ povídá prcek „mně už to nějak nejde…“

Dneska by mohl cvrček odpovědět: „Necvrkám! Kdybych cvrknul, tak by mě našli a sežrali!“