Teze o tom, že má Evropa za sebou koloniální minulost a musí napravit své hříchy, byla před nějakým týdnem schválena i na půdě Evropského parlamentu. Tam je jádro problému.

Německá kapitánka lodi Sea-Watch 3 Carola Racketeová vyzvala, aby Evropa přijala půl milionu lidí, kteří se v Libyi ocitli v moci převáděčů či živoří v místních uprchlických táborech. V rozhovoru poskytnutém německému listu Bild Racketeová zdůraznila, že Evropa má vůči Africe kvůli koloniální minulosti historickou zodpovědnost.

Touto optikou má Evropa odpovědnost i za USA, protože do „Ameriky“ se přestěhovaly miliony lidí z Evropy během 19. a 20. století. Britské kolonie v Americe ale povstaly už na konci 18. století a vynutily si na Británii nezávislost. Dekolonizace Afriky proběhla nejrychleji v polovině minulého století. (Dekolonizace Afriky je název pro historické údobí a společenské hnutí v Africe po II. světové válce. Jednalo se o postupné vyhlášení nezávislosti v britských, portugalských, francouzských a belgických koloniích a proces vzniku či vyhlášení samostatných, nezávislých států. Jednalo se o součást celosvětového fenoménu osamostatňování kolonií evropských velmocí. Hlavní období dekolonizace probíhalo od roku 1955 do roku 1975, nejsilněji v roce 1960 (Rok Afriky). Později rovněž rostl počet členských států OSN z řad afrických zemí.)

Hovoříme tudíž o události staré bezmála šedesát let. Později se ukázalo, že řada afrických států neprosperuje, často mezi nimi vznikaly etnické konflikty a čistky, což se vysvětlovalo, zejména komunistickou propagandou, jako pozůstatek koloniálního rozdělení Afriky. Dnes se ale Evropa v části Evropské unie svými představiteli ztotožňuje s teorií o „evropské kolonizaci“ a v důsledku toho o „společné odpovědnosti za Afriku“.

1) Žádná evropská kolonizace Afriky neproběhla

V případě Afriky proběhla kolonizace britská, francouzská, portugalská a belgická. Německo a například i Itálie měly smůlu, zbyly na ně drobty, a Itálie se tak pokusila získat Habeš v době vlády Benita Mussoliniho. Komunisté při diskusi v československém parlamentu před rozhodnutím o přijetí Mnichovské dohody dokonce argumentovali i tak, že se Habešané bránili (podrobně se o italské ofenzívě v Habeši dozví čtenář zde) a my vydáme Německu pohraničí dobrovolně? EU se prostřednictvím korektních politiků dokonce v Evropském parlamentu zavázala k odčinění následků „evropské kolonizace Afriky“.

2) Historická odpovědnost Evropy vůči Africe

Tvrzení o tom, že za migrační krizi mohou zločiny kolonialismu, je propagované i v Česku. Poučný je v tomto směru komentář Ivo Cermana zde. Kritizuje stať Martina Šorma v časopise Dějiny a současnost, v níž Šorm tvrdí, že jsme se my, Češi, na zločinech kolonialismu podíleli také (kdo by neznal známé „koloniály“, v nichž se prodávalo zboží z kolonií, že ano!). Progresivní evropští politici těží z podobných tezí, které v Česku razí lidé jako Šorm a které hovoří o evropské kolonizaci a nikoli o kolonizaci prováděné někdejšími evropskými mocnostmi. V politice je to právě zejména Francií prosazovaná další integrace EU, která má zamlžit někdejší éru francouzské kolonizace (například válku v Alžíru) a nahradit ji „společnou odpovědností Evropy za Afriku“.

3) Emise kysličníku uhličitého musíme dostat na nulu?

Německá kapitánka pak má i tento progresivní názor: Kromě přijímání uprchlíků by měla Evropa vynakládat více úsilí také na boj proti klimatickým změnám, aby tak zabránila problémům, které podle ní Afričany k útěku z jejich zemí nutí. „Emise oxidu uhličitého musíme dostat na nulu,“ řekla.

Opět je tam jasná vazba na evropskou vinu (vypouštění kysličníku uhličitého), což údajně mění podmínky v Africe (neúrody a hladomory), a i proto musíme svou vinu odčinit. Mimochodem, dostat „emise na nulu“ je ještě mnohem radikálnější názor než ten, že musíme v Evropě zajistit rovnováhu mezi množstvím vypouštěného kysličníku uhličitého a jeho spotřebou díky evropské vegetaci. Nelze se pak divit, že německá veřejnost, masírovaná klimatickými změnami způsobenými EVROPSKÝM průmyslem, je ochotná ve velkém hlasovat pro německé zelené.

Není lepšího důkazu o tom, že se Evropská unie pohybuje po trajektorii vedoucí k rozpadu přirozené soudržnosti evropských národů vlivem radikálních postojů k migraci a ekologii, které propaguje „nová“ evropská levice. Tyto postoje jsou zdrojem napětí mezi evropskými státy i uvnitř EU a nutně povedou k dalším krizím v Unii.