Zatímco naše společnost byla zaujata průběhem soudního líčení s exhejtmanem Rathem, přišla EU s jasnou vizí přerozdělování uprchlíků převážně z muslimského severu Afriky do všech členských států Evropské unie, tedy i do České republiky.

Není to poprvé, kdy se o této eventualitě mluví, ale tentokrát vše nabírá až příliš reálné obrysy. Podle Bruselu by mělo jít o 20 000 osob, přičemž na Česko by jich připadlo 525. Tito lidé by měli přijít legálně, avšak od tohoto je už jen krůček k přerozdělování ilegálů, kterých se v Itálii očekává desetinásobně více, tedy okolo dvou set tisíc osob. Zhruba 500 lidí, kteří by měli v rámci solidarity dorazit do Česka tak lze považovat za pouhý předvoj daleko větších mas lidí. Kritériem pro kvóty má být i ekonomická situace toho kterého členského státu či míra nezaměstnanosti.

Co však tito lidé do Evropy přinesou? Čím ji obohatí? V naprosté většině případů jde o velmi chudé a nevzdělané lidi živící se manuální prací, nadto často s jazykovou bariérou. Je velká pravděpodobnost, že budou pouze rozšiřovat počet lidí na sociálních dávkách a zástupy na úřadech práce. Islámští radikálové se netají tím, že chtějí do Evropy mezi uprchlíky poslat své bojovníky, kteří by na území Evropy rozjeli teror. Jak tomu chce EU zabránit? Bude prověřovat každého jedince? Kolik bude muset přibýt vystřílených redakcí nebo vybuchlých nádraží k tomu, aby Brusel pochopil svou chybu?

Tady nejde o xenofobii, strach z neznámého, tady jde o obavu z až příliš známého přístupu teroristů k lidskému životu včetně vlastního. Není to tak dávno, co německá kancléřka Merkelová prohlásila, že multikulturalismus selhal, a teď Evropa opět zavírá oči a zacpává si uši. Z Německa zazněl hlas odsuzující odmítavý postoj států střední Evropy. Tento funkcionář přitom staví na roveň utečence z rudého vězení s utečenci z islámské části Afriky. Ano, částečně obě skupiny hledaly lepší život, ale tím veškerá podobnost končí. Z Československa utíkali především vzdělaní lidé, někteří k tomu byli i donuceni. Naše kultura se od německé nijak zvlášť nelišila. Nikdo nechtěl zakládat komunistické buňky či stavět ústřední výbory (mešity), nikdo nevolal po zavedení komunistické verze práva (šaría), nikdo neupřednostňoval marxistické učení (islám a korán) na úkor místní kultury a ani nikdo nezakládal ghetta, kam se policie bojí strčit nos. Každý se naopak chtěl začlenit, naučit se jazyk a pracovat tak, aby se on sám a jeho rodina měli dobře.

Je snad ochoten onen funkcionář vzít k sobě domů jednu uprchlickou rodinu? Určitě není, takže je dost trapné požadovat to po jiných, byť se nejedná o jednotlivé domácnosti, ale o celé státy. Země, kde jsou výrazné skupiny islámských přistěhovalců, mají v těchto oblastech vážné problémy. Kriminalita je tam na vysoké úrovni a nikdy není daleko k zapalování aut. Tito lidé navíc většinou netíhnou ke vzdělaní, což snižuje jejich šanci na pracovním trhu a jejich chudoba je pak podhoubím k verbování atentátníků různými fanatiky.

Dnes se nás EU ještě milostivě ptá, zda budeme s kvótou souhlasit. Měli bychom však mít na mysli, že podpisem Lisabonské smlouvy jsme se zavázali k principu kvalifikované většiny. Podle tohoto pravidla stačí k prohlasování určitého návrhu v Radě Evropy 55 % států s 65 % obyvatel. Shodou okolností to vychází na státy staré sedmnáctky, takže lze s klidem prohlasovat rozmístění utečenců do členských států proti vůli budoucí hostitelské země. Tento krok EU je přímo vodou na mlýn evropským populistickým a radikálním stranám. Ty budou získávat voliče a nabývat na síle. Svého času byl představitelem populismu a radikalismu jistý pán s legračním knírkem, nyní má Evropa našlápnuto k tomu, aby se zrodil další Áda.

Sluníčkoví multikulturalisté ženou Evropu do záhuby a je neštěstím, že rozhodují o našich životech. Jsem zastáncem návratu EU k původní myšlence spolupracujících svébytných a suverénních států, nikoli zrušení EU, ale britský postoj, kdy se vážně uvažuje o vystoupení z EU, nutí k zamyšlení, zda je vůbec EU ještě schopna nějaké sebereflexe a korekce nastaveného směru, zda je ještě reformovatelná, abychom nakonec nejeli na mrtvém koni.

Převzato z Polanecky.blog.idnes.cz se souhlasem autora