Mezinárodní smlouva, kterou byla dne 29. října 2004 v Římě podepsána takzvaná Smlouva o Ústavě pro Evropu, mohla vstoupit v platnost jedině tehdy, pokud by byla ratifikována všemi smluvními stranami, tedy dvaceti pěti zeměmi. Odmítnutím občany Francie a Nizozemí tato možnost zanikla. Tato ústavní smlouva již nikdy nebude moci vstoupit v platnost. Dnes jsou tedy na řadě argumenty, které se již netýkají bezprostředně obsahu tohoto odmítnutého dokumentu, ale toho, jakým způsobem se dále zabývat otázkami, kterými se zabývala odmítnutá euroústava.

Německo, dnešní předsednická země Rady EU, si bohužel pozměnilo svůj úkol formulovaný v červnu 2006 v závěru rakouského předsednictví. Předsednická země měla na základě konzultací s členskými zeměmi předložit v průběhu prvního pololetí roku 2007 zprávu obsahující zhodnocení stavu diskuse týkající se ústavní smlouvy a prozkoumat možný budoucí vývoj.

Německo se dnes opakovaně nechává ústy svých představitelů slyšet, že zastává princip, podle nějž si podstata navrhované ústavní smlouvy zaslouží být zachována. To je ale stanovisko jen jedné konkrétní země. Zachovávání podstaty odmítnuté ústavní smlouvy ale žádný orgán EU nepožaduje. EU zmocnilo Německo jen k úkonům, na jejichž konci má být zhodnocení stavu diskuse a prozkoumán budoucí vývoj.

Struktura sboru (Konventu), který tuto ústavní smlouvu sepsal a předložil, jeho pracovní metody, tři nejvyšší představitelé a jeho detailní politické zadání byly určeny úplně jinou Unií. Dnes má EU téměř dvojnásobek členů ve srovnání s obdobím, ve kterém Konvent ústavní smlouvu připravoval (27 proti 15). Výsledek tohoto postupu (ústavní smlouva) tedy dnes zcela ztratil nezbytnou demokratickou legitimitu. Je tomu tak proto, že pozice pozorovatele (noví členové EU) a plnoprávného člena Konventu byla výrazně odlišná. Druhořadá role nových členských zemí byla založena ustanovením, podle něhož tyto kandidátské země nebyly způsobilé zabránit jakékoliv dohodě, která by mohla vzniknout mezi zástupci tehdejších členských států v Konventu.

„Ústava“ navíc vzniknout neměla, mohla vzniknout až teprve výhledově. V politickém zadání pro Konvent (Laekenské deklaraci z prosince 2001) je použit pojem „in the long run“. Příslušné pravidlo zní takto: „nakonec vyvstává otázka, zda by toto zjednodušení a reorganizace nemohly výhledově (in the long run) vést k přijetí ústavního textu v EU.” Detailní přípravu ústavního textu již v následujících dvou letech (!) tak lze jen stěží chápat jako respektování politické vůle členských zemí EU reprezentovaných Evropskou radou, která toto zadání přijala.

Hlavy států a šéfové vlád zemí EU, kteří předkládali návrh ústavní smlouvy k ratifikaci, stanovili 29. října 2004 v Římě následující pravidlo pro další nakládání s touto mezinárodní smlouvou: “… pokud po dvou letech od podpisu Smlouvy o Ústavě pro Evropu tuto smlouvu ratifikovaly čtyři pětiny členských států a jeden nebo více členských států se při její ratifikaci setkalo s obtížemi, bude se touto otázkou zabývat Evropská rada.”

Do dvou let, čili do 29. října 2006, ratifikovalo tento návrh ústavy 15 zemí z 25, což jsou tři pětiny, a nikoliv čtyři pětiny, jak požadovali autoři návrhu ústavní smlouvy. Schválení smlouvy v pěti zemích EU bude již navždy chybět k tomu, aby byla tato podmínka splněna. Pokud tedy některé země dnes požadují oficiální zabývání se tímto dokumentem vrcholnými orgány EU, musejí nejprve dokázat, že k tomu náhle vznikly takové důvody, které při podpisu smlouvy v říjnu 2004 nebyly známy.

Jednání těch, kteří dnes chtějí zachraňovat zbytky této ústavní smlouvy, je tedy možno charakterizovat parafrází Orwella: „Všichni členové EU jsou si rovni, … ale někteří z nich jsou evropštější než jiní, a proto mají více práv.“

Ústavní smlouva založená na konsensu 15 zemí vedla do slepé uličky. Chtějme tedy nový základní dokument Evropské unie, který připraví společně a rovnoprávně všech dnešních 27 členů EU.

Zkrácená verze vyšla 9. 2. 2007 v MfD