Zdá se, že i přes zkušenost holocaustu je antisemitismus stále živý a že je opět na vzestupu. V jednotlivých zemích Evropy, ale nejen v ní, se liší jen mírou svých projevů.

Moderní dějiny naší země, respektive ty krátce před jejím vznikem, mají velkou morální šmouhu v podobě hysterického vzedmutí vyvolaného dodnes neobjasněnou vraždou mladé ženy Anežky Hrůzové, z které byl obviněn židovský mladík Leopold Hilsner. Fáma o rituální vraždě panny k získání krve dopadla nejspíše na velmi kyprou půdu živenou nesmyslnými pověrami z dob středověku, kdy byli Židé v diaspoře ostrakizováni a pronásledováni pro smyšlená obvinění, mnohdy velmi krutě s vyústěním do pogromů a masového vybíjení, často vyvolaného vládnoucí mocí ve snaze zmocnit se židovského majetku.

Po podpisu tzv. Mnichovské dohody - tedy období druhé republiky - prakticky všechny české profesní komory vydaly o své vlastní újmě nařízení vylučující jejich členy židovského původu z veřejné činnosti. O práci tak přišli lékaři, právníci a další intelektuálové. Teprve nedávno se president České lékařské komory omluvil za toto naprosté selhání tehdejších elit.

I po válce, kdy se do vlasti navracela torsa původního obyvatelstva židovského původu, se jedinci přeživší šoa setkávali s odporem. Je zaznamenáno svědectví pana Kurta Wehleho, Žida, který se navrátil z Terezína. Poté, co mu úřady přidělily byt v Praze, zaslechl, že „ty Hitlerovy plynový komory byly nějaký děravý, vrátilo se víc Židů, než odešlo“.

I po více jak 70 letech po válce se u nás antisemitismu daří. Jedním z jeho představitelů je novinář Adam Benjamin Bartoš, který před několika lety začal sestavovat seznam Židů, známých osobností z politiky, hospodářství, duchovního života a kultury. Nazval tuto svou činnost Dvorana židovské slávy se slovy, že „Židé se nehlásí ke svému původu ani k tomu, jak snadno pronikají na významné posty. Nepochlubí se sami, tak jim v tom pomáhám“. Na hrob Anežky Hrůzové poté zavěsil ceduli s nápisem: „Její smrt český národ semkla a s naléhavostí ukázala nutnost řešení židovské otázky. Židovská otázka nebyla doposud uspokojivě vyřešena.“ Je jen dobře, že soud jeho aktivity ocenil dvouletým podmíněným trestem. Jako třešničku na dortu je třeba uvést, že tohoto člověka přišel k soudu podpořit neúspěšný presidentský kandidát a bloger pan Petr Hannig.

Dalším představitelem agresivního antisemitismu je pan Ladislav Malý, který v rámci „poutě“ k hrobu Anežky Hrůzové, pořádané organizacemi Národní sjednocení a Národní demokracie, prohlásil: „Není sporu o tom, že Anežka Hrůzová byla zavražděna Židem Hilsnerem.“

Dalším jedincem, který potřeboval ventilovat své postoje, byl bývalý tajemník parlamentní strany SPD pan Jaroslav Staník, který v opilosti prohlásil, že „Židí, homosexuálové a cikáni měli jít do plynu“.

Antisemitismus se však masověji šíří po sociálních sítích. V Prostějově byl za války židovský hřbitov rozbořen a náhrobní desky - macevy - si rozebrali místní obyvatelé jako schody či dláždění svých dvorků. Při snaze o obnovu hřbitova (tedy jen jeho jakousi formální ukázku) a důstojné uložení oněch náhrobních kamenů kolovaly po městě nenávistné projevy charakteru, že jde o aktivity židozednářů, sionistických spiklenců, amerických židáků či aktivity drzé židovské obce. Je nutno podotknout, že ne všichni občané města se zachovali zle. Někteří ony macevy dali k dispozici židovské obci.

Přesto je Česká republika ještě relativně bezpečnou zemí, kde se zatím nekonají přímé fyzické útoky na jedince s jarmulkou (i když je zaznamenán slovní útok na takto oděného muže v pražském metru). A to na rozdíl od zemí, jako je Francie, kde jsou útoky a vraždy občanů židovské národnosti již poměrně časté. V Německu se stal muž s jarmulkou objektem přímého fyzického útoku. Poslední útok se odehrál nedávno při bohoslužbě v Pittsburghu v USA s 11 mrtvými.

Dnešní antisemitismus se v Evropě transformuje do nenávisti vůči státu Izrael. Báchorky o trávení studní a rituálních vraždách již přestávají účinkovat i na mentálně inferiorní jednice. Proto se „moderní“ antisemité soustřeďují na kritiku Izraele. Je mu neustále upíráno právo na existenci, je na něj uplatňován dvojí metr - tedy co proběhne v jiné zemi zcela bez povšimnutí, je u Izraele ihned zveličeno a této zemi je to vytýkáno širokým mezinárodním společenstvím. Zatímco bezprecedentní útok na svrchované území státu raketami ve snaze pobít co největší počet jeho obyvatel je brán jako „spravedlivý boj“, jakákoli odveta Izraele, vedená nikoli vůči civilnímu obyvatelstvu, ale jen vůči odpalovacím rampám (často umístěným na nemocnicích či školách) či tunelům, je ihned prezentována jako akt agrese a stát Izrael je za to peskován. Evropská unie financuje teroristickou organizaci Hamás, která je faktickým vládcem pásma Gaza. Peníze na zlepšení situace obyvatel končí na kontech předáků Hamásu a v nákupech raket.

V roce 2014 podpálili tři Palestinci synagogu ve Wuppertalu v Německu. Nedošlo naštěstí k velkým škodám. Pachatelé byli nalezeni a potrestáni náhradou škody a veřejně prospěšnými pracemi. Soud však neshledal, že motivem činu byl antisemitismus. ale politický manifest. Totéž potvrdil i odvolací soud s tím, že šlo o legitimní vyjádření nesouhlasu s politikou Izraele.

Je třeba si klást otázku, proč v 21. století existují lidé, kteří jsou schopni zabíjet jiné jen proto, že jsou odlišní, mají jiný původ či jiné vyznání. Že mají i přes šílenou zkušenost holocaustu představu, že lze nějakou zemi „vyčistit“ od nežádoucího elementu. Nechápou, že turbulence dějin může velmi snadno provést obrat o 180 stupňů a že oni se náhle mohou stát oním „nežádoucím“ prvkem, který bude zase jinými odstraňován podobným způsobem, jakým se chovali před časem oni.

Antisemitismus, stejně jako jiné anti-ismy, je možné označit bez uzardění jako zlé idiotství. To, které vyvolává nenávist, která se však jistojistě neuklidní „dokončením“ daného úkolu. Nenávist nelze ničím ukojit, ničím zastavit či ovládnout. Nakonec začne požírat své děti. To však těm zlým idiotům nikdy nedojde.