Krátké zamyšlení nad tím, co je rodina a kdo je (čí) hrdina

The Guardian píše o tom, že vrah francouzského učitele Samuela Patyho byl ve své rodné vísce v Čečensku pohřben s poctami jako hrdina. Rádio Svobodná Evropa má i nějaké to krátké video stažené z Telegramu a hovoří o zhruba dvou stech účastnících pohřbu. Na diskusích občas narazíte na tvrzení, že to prostě byla rozšířená rodina mrtvého mladíka.

K naštvání, což? Vzbuzuje to v člověku myšlenky na to, že vaporizace, fungující v Orwellově dystopickém románu 1984, nebyla zcela negativním vynálezem. Leč pojďme se podívat na jednu nedávnou událost a uvažovat nad ní.

*****************************

Čtrnáctého února 2015 večer se dvaadvacetiletý mladík jménem Omar Abdel Hamid El-Hussein vydal na stezku džihádu v dánské Kodani. S puškou v ruce zaútočil na malou akci “Umění, rouhání a svoboda projevu”, kde se hovořilo o karikaturách Mohameda a které se účastnil kreslíř Lars Vilks, islámisty silně nenáviděný. Setkání se konalo pod ochranou policie, ale i tak se Husseinovi povedlo zabít jednoho účastníka. Šlo o režiséra Finna Nørgaarda, který prokázal značnou (a s holýma rukama bohužel také sebevražednou) míru odvahy, když se mu pokusil zabránit v útoku. Kromě mrtvého režiséra bylo i pár zraněných, ale Vilksovi samotnému se nic nestalo.

Odtamtud pachatel ujel autem a o pár hodin později, už po půlnoci, zaútočil znovu, tentokrát na ústřední kodaňskou synagogu, kde právě probíhal obřad bat mitzvah. Tady zabil dobrovolného strážce Dana Uzana, ale do synagogy, kde se nacházela skoro stovka lidí, se mu proniknout nepodařilo. O pár hodin později jej konečně zastřelila policejní hlídka.

O pět dní později se na teroristův pohřeb dostavil dav, který byl odhadnut na poněkud šokujících 600-700 osob (zpráva dánského veřejnoprávního rozhlasu, fotky z pohřbu), převážně mladých mužů. Vzhledem k tomu, že celá muslimská komunita v Dánsku čítá jen asi čtvrt milionu lidí, to byl vskutku slušný počet. Kdybychom to přepočítali na desetimilionový český národ, šlo by o cca třicettisícový zástup truchlících, tedy událost vskutku prezidentských rozměrů.

(Samozřejmě, někteří účastníci pohřbu mohli přijet i z nedalekého švédského Malmö, které je také známo svým multikulturním šmrncem. To asi nikdo přesně spočítané nemá; možná tak dánská tajná služba, která se tím chlubit nebude.)

Psal jsem si s jednou Češkou žijící v Dánsku a tázal se jí, jak to tehdy viděli její známí a sousedé. Dostalo se mi odpovědi, že to byl okamžik, kdy se chlácholivá myšlenka “jde o akce jednotlivých šílenců” definitivně zdiskreditovala a na její místo nastoupilo uvědomění, že to extremistické podhoubí je daleko rozsáhlejší a rozrostlejší, než si někteří Dánové chtěli připustit. Pohled na hřbitov zaplněný zástupem ponuře se tvářících chlapů, kteří se přišli rozloučit s vrahem umělce a Žida, prý byl vysloveně vystřízlivující.

*****************************

Logický důsledek: nebylo by lépe nechat čečenského mordýře pohřbít přímo ve Francii, aby měli jeho bratří možnost se ukázat a projevit? Z hlediska sběru informací by to byl zlatý důl.

Pohřeb v režii IRA, zdroj

Za nepokojů v Severním Irsku pořádala IRA pro svoje mrtvé velkolepé pohřby – na pohřeb Bobbyho Sandse dorazilo dobrých 100 000 účastníků, čímž byla dánská laťka mnohonásobně překonána – a Britové do jejich pořádání obvykle nezasahovali. Tvrdé zdroje na to nejsou, ale šeptanda tvrdí, že takové akce se daly vždycky nějak “vytěžit”, např. proto, že se na nich občas vynořil někdo, kdo měl raději zůstat v podzemí. Zúčastnit se oslav kolegy-mučedníka bylo prostě příliš silné pokušení.

Samozřejmě je otázka, jestli by takový pohřeb uprostřed Paříže nebyl až příliš velká dávkou reality naráz. Ale jednou z výhod svobody projevu je, že se dozvíte, co jsou někteří lidi skutečně zač. Snažit se tomuto poznání vyhnout, aby nás neštvalo a neuráželo, je v dlouhodobé perspektivě nevýhodné.

A až někdy, přátelé, uslyšíte někoho argumentovat, že v České republice se nám přece taky rodí vrazi, tak se jej zeptejte, kolik tisíc lidí dorazilo vzdát poctu Viktoru Kalivodovi nebo Ctiradu Vitáskovi.

V každém místě planety se rodí vrazi, s tím nic nenaděláte. Ale tam, kde vrazi získají status oslavovaných hrdinů, tam můžete čekat peklo. Zrovna to Severní Irsko to splňovalo dokonale. A můžeme-li soudit podle dnešních sympatií pro vrahy, asi nebylo poslední.

*****************************

Hudební epilog
Zpěv a cappella neodpustí interpretům ani chybičku.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 3
Už potřetí budeme s Marianem Kechlibarem zkoumat zákoutí historie, která unikají pozornosti. Neskrývají se v nich velké dějinné události, spíš tam nalezneme zůstatky lidských příběhů. Jsou to stopy lidí, kteří prošli světem v dobách dávných anebo docela blízkých. Jeden příběh za druhým je fascinujícím dílkem skládačky v obraze světa, ve kterém žijeme v blahoslavené nevědomosti.
Knihu si můžete objednat na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora