V roce 2015 v Evropě jistě nenastane žádný zvrat dosavadních nepříznivých tendencí. Nebude-li hůř, bude pokračovat ono – anglicky tak výstižné – „muddling through“ (brodění se v bahně).

V dnešní Evropě neexistují žádné politické síly, které by byly schopné tolik potřebnou změnu vyvolat a následně zorganizovat. Samozřejmě je spousta lidí, kteří jsou nespokojeni, ne-li zoufalí, kteří situaci vidí dostatečně kriticky, kteří si jsou vědomi nezbytnosti fundamentální změny a kteří by byli schopni žádoucí změny nastínit, prosadit a realizovat, ale jakýkoli pokus o jejich zorganizování se je evropským politickým establishmentem (za velmi aktivní spolupráce médií) okamžitě utlumen v zárodku a fakticky zablokován.

Zatím není blokován Gulagy, stačí ostrakizace a společenské znemožňování těch, kteří se o jakýkoli společný a proto nutně organizovaný postup pokoušejí. Osudy rodících se eurokritických stran a hnutí jsou dostatečně známé a to, co se dnes děje v Německu s autenticky vzniklým lidovým hnutím PEGIDA, je toho dokonalou ukázkou. Toto hnutí – a nijak nehájím každý jednotlivý výrok, který zazní na jeho veřejných shromážděních – přináší jasné, a ve své podstatě rozumné poselství: odmítnutí multikulturalismu a státem podporované masové imigrace z mimoevropských zemí.

Evropskou ekonomiku z její stagnace nevysvobodí Mario Draghi se svým nedávno vyhlášeným tisknutím peněz Evropskou centrální bankou. Evropská ekonomika neroste už řadu let z úplně jiných důvodů než kvůli nedostatku peněz. Těch je v Evropě (ale i v České republice) dost.

Když jsem se v polovině 60. let začal zabývat ekonomií, v hospodářské politice západního světa převládalo zjednodušené keynesiánství. Už tehdy bylo zřejmé i mladému ekonomovi v komunistickém Československu, že tudy cesta nevede. Představitelé chicagské a rakouské školy uváděli přesvědčivé argumenty, že se takto ekonomice pomáhat nedá. Dnes je všechno zapomenuto. Keynesiánství, a to dokonce v tak extrémní podobě, o které by v 60. letech nikoho nenapadlo ani diskutovat, se nám vrátilo.

Velká očekávání byla na přelomu letošního roku spojena s řeckými parlamentními volbami. Politici a média připravovali evropskou veřejnost na velké drama. Výsledek voleb – výrazné vítězství Syrizy – navíc přesně potvrdil jejich nejčernější představy. Přesto žádné drama nenastalo. Jsme pár dní po volbách a – v rozporu s všeobecným očekáváním – nastal relativní klid. Můj odhad je, že bude všechno daleko méně dramatické, než se čekalo.

Evropská unie Řecku z peněz daňových poplatníků určitě pomůže, jakkoli se stále zaříkává, že nikoli. V řadě komentářů se už nikoli náhodou začíná připomínat, že v roce 1952 probíhající londýnská konference o odpuštění části německého dluhu vedla ke zkrácení tehdejšího dluhu Německa o 50 % a že zbývající splátky dluhu byly rozloženy na velmi přátelskou dobu následujících třiceti let. Mělo by se říci, že toto odpuštění dluhu bylo uděláno zemi, která rozpoutala šílenou světovou válku a masové vraždění. Nic takového Řecko neudělalo. Řecko se „pouze“ dopustilo tragické chyby tím, že vstoupilo do eurozóny. Dnes hrozí, že udělá chybu druhou, pokud v eurozóně zůstane. To bude vést k prodlužování řeckého utrpení na další léta či desetiletí.

Mnozí spekulují i o vystoupení Velké Británie z EU. Nic takového neočekávám a zejména nevěřím, že to její dnešní premiér opravdu chce. Jeho výroky považuji za pouze taktické kroky k vyjednání si v Evropské unii určitých výhod (a za snahu současné vlády neztratit své euroskeptické voliče). Žádné změny v počtu členských zemí EU ani z důvodů vystupování, ani z důvodů vstupování neočekávám, i když bych proti němu nic neměl. Neznám žádné racionální vysvětlení proč Bulharsko, Rumunsko a Chorvatsko v EU jsou, zatímco jiné země Balkánu nikoli. Současně jsem přesvědčen, že čím více zemí v Evropské unii bude, tím zřejmější bude – snad pro každého, kdo aspoň trochu přemýšlí – že jde o chybnou konstrukci a slepou uličku.

Za klíčovou pro další vývoj Evropy však považuji situaci na Ukrajině. Ta může Evropu zásadním způsobem destabilizovat, což se už nyní děje. Z krátkodobého hlediska je to určitě hrozba větší než Islámský stát a muslimský terorismus. Pochopí už konečně evropské elity v Bruselu a v hlavních městech členských zemí, že je třeba zvolit úplně jinou politiku k ukrajinské krizi, než jakou dosud Evropa (a Amerika) provádí? Už včera bylo pozdě tento krok provést.

Příspěvek do speciálu Hospodářských novin na téma „Evropa 2015: jaká budoucnost nás čeká“, 6. února 2015