Ruský prezident Vladimír Putin označil rozpad SSSR za světovou tragédii a zdůraznil, že pro mnohé to byla humanitární tragédie. Rozhodně se to ale netýká jeho samotného. Možná že měl v jisté fázi jeho života jisté osobní potíže, kdy si „během hluboké ekonomické krize, která po rozpadu následovala, musel přivydělávat jako řidič taxi“. Zcela jistě ale vědomě pomíjí, že bez tohoto rozpadu by on sám rozhodně nebyl tím, čím dneska je – tedy zcela suverénním „carem“ Ruska, že by nezastával svrchovanou pozici, o jaké se s výjimkou Stalina nesnilo žádnému generálnímu tajemníkovi ústředního výboru KSSS.

Je prakticky nemožné spekulovat o tom, jak by se asi vyvíjel jeho osud za jiných okolností bez té „humanitární tragedie“. Pravděpodobně by byl někdy povýšen v hodnosti důstojníka KGB - ale jisté to také nemuselo být. Tak zcela bez osobních prohřešků a potíží jeho kariéra také nebyla. Také mohl být převelen z Drážďan někam jinam - snad dokonce do Milovic. Jen ne do jeho rodného Leningradu - sice velmi hezkého města, ale neměl tam ani pořádný byt. To by jistě nebylo jeho přáni. Pobyt v „LIDO-DEMO zemi“ byl pro každého sovětského důstojníka toužebné přání. I jeho rodina by měla zcela jistě podstatně jinou budoucnost, bez pochyb výrazně horší. Rozhodně se dá tvrdit, že on na té „humanitární tragédie“ pořádně vydělal a není nijak ani jeho rodina a předevšín on osobně poškozen.

Rovněž pokud se týká prezidentů a vrcholných činitelů ostatních bývalých svazových republik – zejména těch středoasijských – ti si také nemohou moc stěžovat. Ze „sovětských občanů“ se přes noc stali feudálními panovníky. A nejinak jsou na tom i dnešní multimilionáři a multimiliardáři, kteří by asi dodnes z převážné většiny žili někde v panelových domech a za významný úspěch by považovali tak nanejvýš vlastnictví osobního auta (made in SSSR) a dáči někde na venkově. Na velkojachty a paláce všude ve světě by si museli nechat zajít chuť.

Jak to vidí ostatní normální obyvatelé Ruska, se lze také jen dohadovat. Mnozí dosud vzdychají po sovětské éře, ale pro většinu je jistě přijatelnější, že přestali být „sovětskije graždaně“ a přes noc se stali být hrdými občany „rossijskoj imperii“. Sice poněkud menší, než kdysi, ale stále největší zemí na světě. A navíc – co není, může být. Ono je také přijatelnější při sportovních akcích skandovat ROSSIJA než SSSR. A rovněž mávat trikolorou cara Alexeje I. (nikoliv slovanská trikolora, ale odvozená od nizozemské vlajky) je působivější než červeným prostěradlem. Nemluvě už o tom, že kam se hrabe obyčejná pěticípá hvězda (znak solidarity pracujících všech pěti kontinentů) na působivý znak dvouhlavého byzantského orla třetího Říma se svatým Jiřím „Pobědonoscem“ na hrudi - coby symbolu jednoty státu a církve. Pozoruhodná je i skutečnost, že v tomto znaku se stále objevují tradiční heraldické symboly svrchovanosti a moci – jablko a žezlo, přestože Ruská federace „formálně“ není monarchií ale republikou (naproti tomu v poválečném znaku kapitalistického Rakouska orel nese proletářské kladivo a srp). V souvislosti s dnešní „Velikou vlasteneckou speciální vojenskou operací“ za zmínku by mohlo také stát, že symbol tří korun ve znaku je vysvětlován i jako svaz „vší Rusi“ – Velké Rusi (Rusko), Malé Rusi (Ukrajina) a Bílé Rusi (Bělorusko), což je zcela v souladu s dnešními Putinovými představami.

Také je vhodnější, že se obyčejný Rus dnes nemusí stydět za své cary a šlechtu, právě naopak může být na ně a na to, čeho dosáhli, pyšný. Totéž se týká i pravoslavné církve, která již není opiem pro lidstvo, ale naopak spasitelkou div ne celého lidstva. Kromě toho ruské babičky nemusejí již shánět pro svá vnoučata někde po vesnicích tajné popy, pokud je chtějí dát pokřtít. Dokonce i vojákům a jejích zbraním veřejně žehná pop.

Pokud někdo měl nebo má možnost sledovat ruskou televizi, pak mu jistě neušla skutečnost, že již přes minimálně 10 let je ruské obyvatelstvo téměř denně bombardováno přizpůsobenými zprávami o situaci na Ukrajině. Podobně tomu bylo i v období rusko-gruzinských a jiných konfliktů. Pokud se týká Ukrajiny, tak původně to byly zejména výtky ohledně banderovců a ukrajinských nacionalistů – v poslední době se to v rámci ideologické přípravy na „speciální vojenskou operaci“ rozšířilo tak, že paradoxně div ne celá Ukrajina je obývána pouze militaristy, rusobijci a především nacisty. Té Ukrajiny, která si od těch pravých nacistů užila své. Dá se souhlasit s tím, že neonacismus není na Ukrajině neznáma věc. Ovšem kde tomu tak není – a to především i v samotném Rusku. Jako typický příklad by se dal třeba zmínit u nás dobře známý kontroversní ruský nacionalistický motorkářský klub „Noční vlci“. Putinem obdivovaný a státem podporovaný klub docela dobře splňuje všechny podmínky extranacionalistického a neonacistického spolku. Byli to také právě němečtí nacisté, kteří spatřovali ve vlkovi hlavní symboly své moci – u Rusů by to byl se asi spíš medvěd, ale rozhodně ne vlk. Dalšího oblíbence Putina - čečenského prezidenta a jeho bojovníky - ani není v této souvislosti třeba zmiňovat. Také hajlování není v Rusku úplně neznámá věc. Ostatně podle některých ruských názorů je i Česku nasazován nacistický pytel na hlavu.

Již u Goebbelsa se dobře osvědčilo, čím víc potupíš svého nepřítele, tím snadněji to bude obyvatelstvo jej také podceňovat a dokonce nenávidět a podporovat jeho zničení. Jistě není daleko od pravdy skutečnost, že v rámci přípravy na dobyvačnou válka je vhodné zavčas své obyvatelstvo připravit tak, aby protivník byl ponížen na úroveň podlidí. Takto by se dalo vysvětlit jak současné chování ruské armády na Ukrajině, ale i většinová podpora ruské společnosti pro „Velkou vlasteneckou speciální operaci“. S úspěchem to takto dělal i Hitler – nejdříve vůči židům (mnozí z nich byli úspěšní a bohatí), pak i vůči Čechům (kteří také utiskovali německé sousedy) a nakonec i vůči všem Slovanům (kteří měli něco, po čem Hitler toužil). Proto taková všeobecná podpora a ochota německého obyvatelstva pro výbojovou válku. Proto i dnes převážná většina ruského obyvatelstva souhlasí s tím, že těm nacistickým chochlům je nutno ukázat „kuzkinu mať“. A to nejen jím, ale v podstatě i celému prohnilému „západu“, jak to již kdysi Chruščev demonstroval botou na zasedání OSN.

V případě Rusů a Ukrajinců je navíc pozoruhodný fakt že po staletí to byli v podstatě bratrské národy (ti druzí sice poněkud přezírání „chochlové“, jen občas dělali nějaké potíže), a posledních 70 let společně pověstní „homo sovieticus“, kteří byli i nám ve všem vzorem. Jak je tedy možné, že se z příkladných „sovětských Ukrajinců“ během ani ne jedné generace stali národem nacistů. A pokud podle Putina Ukrajinci nemají právo na svůj stát a nejsou de facto samostatný národ, ale jen odnož Rusů, o to hůř – pak to tedy musí být ruští nacisté, které tak úspěšně likviduje. Pozoruhodné také je, jak se vyvíjel pohled na vnitřní nepřátele režimu. Původně to byli zpravidla trockisti a cizí agenti, pak převážně kontrarevolucionáři, potom teroristi, dnes nacionalisté a jako vrchol všeho i nacisti. I my jsme se během jedné generace z bratrských Čechů stali „nikoliv přátelský stát“. A to jenom proto, že ruský velvyslanec v Praze přestal být de facto protektorem.

Jako jeden z důvodů pro vojenský zásah na Ukrajině byla uváděna i snaha bránit rusky mluvícímu obyvatelstvu používat mateřský jazyk v běžném životě. Nevím, jak tomu ve skutečnosti bylo a je. Faktem ale je, že to byli především Rusové, kteří jiné své národy vehementně rusifikovali. V padesátých letech jsem byl při návštěvě kyjevské university překvapen, že tam všechny přednášky probíhaly v ruštině (jednalo se o přírodní vědy, snad jen ukrajinská filologie byla výjimkou. Podobně tomu jistě bylo i na jiných universitách). I na ulicích byla běžnější ruština – ukrajinština byla považována snad jen za jazyk kolchozníků. Snad bez výjimky každý Ukrajinec je bilingvní. Naopak jistý ukrajinský prezident se dokonce dodatečně musel ukrajinštinu učit. Sám jsem se setkal s Kazachy a Kyrgyzy, kteří ovládali jen běžné výrazy v rodné řeči. Ale málokterý Rus ovládal jazyk té svazové republiky, i když tam dlouhodobě žil - nebo dokonce od narození (snad jen s výjimkou pár výrazů). Velká země jistě potřebuje hlavní dorozumívací jazyk, ovšem „odsáť pocáť“. A vytýkat někomu vlastenectví hned nacionalismem je přece jen trochu za čarou. Z toho pohledu Rusové snad bez výjimky dobře splňují podmínky šovinismu.

Velmi často se lidé dopouští chyby, pokud se snaží napasovat občany mnohamilionových států na nějakou jednotnou charakteristiku. Přesto ale vždy existují některé charakterové rysy, které jsou ne-li pro všechny, tedy alespoň pro většinu populace té či oné země typické. Všeobecně (a zejména u Rusů samotných) panuje přesvědčení, že Rusové jsou převážně pohostinní, dobrotiví, mírumilovní. V podstatě to může být u jedinců do jisté míry i pravda. Pokud se jim ale někdo znelíbí (například tím, že má třeba jen jiný názor), mohou se stát velmi nekompromisními. Zejména na své vlastenectví si Rusové nedají sahat. Málokde je možno setkat se také s tak všeobecnou podporou pro nejtvrdší tresty, včetně „rastreljať“. Zejména zde asi platí „nas mnogo“.

V podstatě jsou Rusové mírumilovní – alespoň za sovětské epochy bylo zcela běžné (a možná je tomu tak dodnes), že při novoročním přípitku i ve zcela soukromé společnosti se zvedaly „stakany za mír vo vsjom mire“. Ale to bylo zpravidla jen slovní gesto, které se vztahovalo směrem ven. Snad skoro každý Rus je kdykoliv ochoten obléknout uniformu, pokud se jedná o to někde získat (nebo chránit) byť jen píď ruské země a ruského vlivu. V tom jsou také vychováváni již od malička, viz třeba i dnešní Junarmija. Je to asi problém všech Rusů, že zřejmě neví odkud kam Rusko sahá. Nebyla to zásluha starých Rusů a ani boží dar, že na své východní hranici mělo bývalé Moskevské knížectví nedozírné lány slabě osídlené plochy Sibiře. Původně to byla asi převážně jen touha po kožešinách, že nakonec bez zvláštních potíží si snadno mohli násilím zabrat nedozírné území až po Aljašku. Dnes již víme, že ty kožešiny jsou jen maličkost ve srovnáni s tím, co se tam celkem nachází, což se Rusku náramně hodí. Jen ti lidé, kterým to vlastně patří, z toho nemají skoro nic.

Pozornost ruských carů se postupně obrátila také na jih, sever a dokonce i západ. Vždyť i u nás „kozáčtí koně“ pili vodu z Vltavy – a je mnoho těch, kterým se po tom dosud stýská. To ovšem v představách Rusů nebyl nikdy žádný kolonialismus a i když s obdivem mluví o Ruské imperii, strašně by se asi urazili, pokud by je někdo nazval imperialisty. Pokud přehlédneme od rozpadu Sovětského svazu (na kterém se domluvili sami představitelé Ruska, Ukrajiny a Běloruska) tak Rusko je jediná země na světě, která se po II. světové válce s mesiášským komplexem na úkor svých sousedů rozšířila. Nejdříve to byla Zakarpatská Ukrajina, východní Prusko a Kurilské ostrovy (území, která k Rusku nikdy nepatřila) – až po dnešní četné pseudorepubliky. V této souvislosti se nabízí anekdota z husákovského období: Otázka: „S kým hraničí Sovětský svaz?“ Odpověď: „S kým chce.“

Téměř každý Rus – i ten s holým zadkem – je zřejmě nesmírně pyšný na bohatství a velikost své země, na krásu ruských muzeí a kostelů a zřejmě se pýchou dme jeho hruď, když vidí svého prezidenta kráčet honosnými síněmi do pozlacených síní kremelských paláců při slavnostních příležitostech. Snad každý obyvatel i zapadlé sibiřské děrevni je hrdý na krásu a velikosi Moskvy, Kremlu a Petrohradu. V takových okamžicích dokáže zapomenout i na svoji mizernou penzi, bídu svého obydlí a každodenní trampoty. Při tom si Rusové nikdy neuvědomili, že nejlépe se ve světě daří převážně občanům malých státečků, zatímco ti velicí jsou na tom zpravidla podstatně hůř. Snaha vysvětlit všechny problémy intrikami Západu je tradičním způsobem ovládání a obelhávání ruského lidu.

A ještě jedna pozoruhodná vlastnost je asi pro Rusy typická. Že totiž sami neví, ve které části světa žijí. Převážná část jejích území se nachází v Asii, ale asi by se urazili, pokud by je někdo považoval za Asiaty. Nejdůležitější oblasti Ruska leží západně od Uralu – tedy v Evropě. Ale za Evropany se také nepovažuji. Pokud mají na mysli oblasti západně od svých hranic – mluví zpravidla „u nich v Evropě“. Takže ani s Evropany nechtějí mít nic společného. Skoro to vypadá, tak, jako by Rusko bylo samostatný kontinent sám pro sebe. Možná, že něco na tom i bude. Je zpravidla je velmi obtížné Rusům porozumět a s nimi se dorozumět.

Nad jednou skutečnosti zůstává rozum také dosud stát. Pokud existoval komunistický Sovětský svaz, je logické že to byla zaslíbená země všech komunistů, tedy i našich gotwaldovských. Po jeho rozpadu ale nemělo Nové Rusko s komunismem absolutně nic společného, podobalo se spíš předpotopnímu kapitalismu. I jejich komunistická strana byla a je bezvýznamná a spíš jen trpěná. Ale přesto k němu dosud vzhlížela a vzhlíží většina komunistů (především ti naši českomoravští) s obdivem nadále a je ochotna mu vlézt do všech otvorů.