Nedávno se mi kdosi zmínil, že se s mým jménem setkal v podivné souvislosti: že stále jsem byl jmenován jako Honorary Representative Cookových ostrovů u Organization of United Nations, organizace národů pramálo spojených.

Jak já k tomu přišel, jak Cookovy ostrovy k tomu přišly?

Začal jsem dumat, o minulosti přemýšlet, v kupách obtížně zvládnutelných papírů se začal prohrabávat.. Nejsem si jist, že jsem prapříčinu objevil, ale třeba doopravdy jsem se strefil: Cook Islands, www.cookisland... Chronological list of oveerseas representatives. Různé kategorie jako European Union/European Commission, Wellington a United Nations, u toho též jméno Binghamton, NY a mé jméno Prof. Otto Ulc. Bez háčku na C, samozřejmě.

V mysli a různých papírech jsem se dopídil k měsíci lednu 1978, roku pro mě dost neobvyklého. Ve Švýcarsku jsem uveřejnil článek, který ale od té doby nedovedu najít a jen matně se mi vybavuje jeho titulek „Deset dni, které neotřásly světem“.

Tehdy jsem zrovna byl na Rarotonze, když už za soumraku u dveří motelu, mé tehdejší adresy, se objevil posel se zprávou od jednoho z ministrů, který se urgentně domáhal mé přítomnosti a abych se okamžitě dostavil ve veledůležité záležitosti.

Podivný to požadavek, nicméně jsem přikývl a vydal se na požadovanou adresu. Byla to ministrova privátní rezidence a s výjimkou jeho elegantní choti nikdo jiný nebyl doma. S vládním činitelem jsem se trošku znal, věděl jsem, že absolvoval západní univerzitu a byl to tvor s nemalými ambicemi. Formálně mě uvedl do své pracovny, v níž se povaloval dým z aspoň veletuctu vykouřených cigaret, jak jsem odhadl podle kupy naplněného popelníku. Ministr se rozvláčně rozpovídal, já mlčel, s občas miniaturním přikývnutím a očekáváním, proč jsem se tam musel za tmy trmácet.

Předpokládal jsem to nejhorší a také jsem se ho dočkal. Dotyčný člen vlády totiž plánoval převrat, s takovým uvažováním: „Máme nedostatek svobody, založíme novou stranu, už to tady máme naplánované, a proto právě potřebujeme tvou pomoc, je to tvůj obor, máš s tím zkušenosti...“ a takto ještě dlouze pokračoval.

To se tedy trefil do správného! Nemohu na něj vybafnout se samozřejmostí, že je to pokus zbytečný, bláznivý, ale snad rozumějším bude, když započnu napřed přikývnutím nad odvážlivostí spiklenců a pak se soustředit na detaily, z nichž vyplyne neuskutečnitelnost celého, jistěže hodnotného nápadu, ba i chvályhodné iniciativy. I když ministr získá podporu na nedalekém ostrově Atiu nebo Mauke, jak to zkoordinuje s ostrovy vzdálenějšími, kde není přístav, letiště, jakékoliv spojení? MANIHIKI, 600 ostrovanů živících se pěstováním perlorodek, nebo ještě menší a vzdálenější RAKAHANGA, necelých 400 domorodců spoléhajících na vývoz kopry. Ještě dál je PUKAPUKA a naprosto nejdál ze severních atolů je PENRHYN, sice s velkou lagunou, leteckou přistávací plochou, kterou za války budovali Američané, teď ji ale nikdo nepoužívá a je to 850 mil, neboli víc než tisíc kilometrů daleko tady od Rarotongy, kde se kuchtí nejapný puč.

Krátce: bláznivý nápad takto revolučních pitomců okamžitě ovšem nezavrhuji, ale radím ještě podrobnější, důkladnější produmání. Takto jsem tlumil chutě povstalců, upozornil jsem na hodně již pokročilou hodinu a odporoučel jsem se do tropické tmy.

A odspěchal probudit papa premiéra Henryho, abych mu vyzvonil celý ten nesmysl.

Což se stalo. Z jeho reakce jsem nedovedl dešifrovat, zda něco tak nekalého a nejapného tušil. Episodka se vyřešila bez jakýchkoliv krvelačností, nikoliv v nápodobě syrského precedentu, kde u kůlu přivázán a kulemi byl provrtán dřív vládnoucí tatínek mé bývalé studentky a pozdější občasné pečovatelky o našeho potomka.

Schvácen jsem se vrátil na lože, zbytek noci zobtížnila divoká bouře, již jsem původně pokládal za dělostřeleckou iniciativu netrpělivých povstalců. Jenže jak by se tam potřebné kanony na Rarotongu byly nepozorovaně dostaly?

V místních novinách toliko proběhla zpráva o ministrově rezignaci ze zdravotních důvodů.

DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ