Předběžnou opatrnost EU válcuje arogance Moskvy.
Ukrajina budí široké sympatie svou rolí oběti ruské agrese. Shodnou se na ní němečtí pokrokáři i křesťanští demokraté, národní konzervativci v Polsku i běžní Češi. Vždyť i Češi mají zkušenost s ruskou invazí. Projevem sympatie je i čtvrteční krok Evropské komise – navrhla pro Ukrajinu (a Moldavsko) statut kandidátské země EU.

Ukrajinu to pro válku neposílí, ale to není kritika EU. Ta jako organizace může chystat balíčky protiruských sankcí, ale o vývozu moderních účinných zbraní – o tom, oč jde Ukrajině především – rozhodují členské státy. Jenže obecně vzniká obrázek EU vypadající takto. Jde-li o sympatii, EU Kyjevu nabídne statut kandidátské země, což ale nevypovídá o tom, kdy bude Ukrajina přijata či jak to ovlivní její pozici ve válce.

Je to rituál, který probudí neodůvodněné naděje a později tím větší zklamání. Známe to z Turecka, jež je kandidátskou zemí už od roku 1999, ale pak sami Turci zlomili nad EU hůl.

Jde-li však o realitu, vypadá to hůře. Až tři měsíce po cestě lídrů Morawieckého, Fialy a Janši do Kyjeva tam vyrazili Západoevropané Scholz, Macron a Draghi. Co přinesli? „Pomáháme Ukrajině bránit se, ale nevstupujeme do války s Ruskem, tudíž bylo domluveno, že určité zbraně – hlavně útočná letadla či tanky – nebudeme dodávat,“ řekl prezident Francie.

Jasně, nechce riskovat jadernou konfrontaci i pád hospodářství. Ale proč tedy Ukrajincům říká, že Evropa bude stát při nich až do vítězství? Obojí zároveň platit nemůže. Buď dodat účinné zbraně s vidinou vítězství. Nebo je nedodat s vidinou rozhovorů s Moskvou a územního kompromisu (ztrát).

Úhrnem. Slibují-li pilíře Evropy jen omezenou zbrojní pomoc a přitom rétoricky sázejí na vítězství, Ukrajina to musí pokládat za prázdný rituál. EU uplatňuje předběžnou opatrnost, ale ta je v naprostém rozporu s tím, co říká šéf ruské diplomacie Lavrov v rozhovoru pro BBC – tedy s výhřezem arogance nacistického ražení. Takto musí vnímat své povýšení na kandidáta EU Ukrajina.