Kdo jsou Ujgurové a kdo Chanové, oč jim kráčí? Začněme těmi druhými, kterých je víc a třebas se to na první pohled nezdá, každý ve skutečnosti aspoň zhruba ví, oč jde: „Chan“ značí u nás téměř neznámé pojmenování Číňanů, přesněji dominantního etnika Čínské lidové republiky. Nejlidnatějšího státu, jejž si mnohé vlivné země v podstatě předcházejí, neboť trh mající hodně přes miliardu „duší“ představuje lákadlo, kterému málokdo odolá.

Peking pozvolna, ale vůčihledně sílí, zaujal roli světového věřitele i kosmické velmoci, pročež není radno si s ním zahrávat. Málokdo z demokratických politiků Západu proto reálně řeší, že ČLR představuje ultrakapitalistický stát spravovaný pevnou rukou komunistické strany a mnohé místní poměry připomínají sociální poměry známé vyspělému světu ze stránek učebnic o 19. století. Zapomínaným se stává taktéž fakt, že „Říše středu“ dnes přebírá postavení de facto neokolonialistické mocnosti, a to hlavně v Africe, kde systematicky vyhledává ostrakizované režimy platící mu „za ochranu“.

Srovnatelně se asijský obr chová k vlastním minoritám. Leč tady se musíme západních politických elit zastat. Díky nim pravidelně slýcháme o porušování lidských práv, odnárodňování menšin a podobně. – Samozřejmě, i tu jde o licoměrnost. Bezzubě jsme například upozorňováni na škody páchané tibetskému lidu, jenže v reálu nanejvýš uvidíme „snahu“ bít se za jeho práva každoročním vyvěšováním zástavy.

O vážné situaci dalších menšin, například muslimských Ujgurů, turkického etnika obývajícího odnepaměti území sousedící s Mongolskem a Kazachstánem, se v běžně dostupných zdrojích nedozvídáme vůbec. S výjimkou posledních dní, kdy okurková sezóna udělala trochu více místa informacím, že právě v jejich provincii Sin-ťiang na severovýchodě Číny vyhřezlo dlouhotrvající napětí v krvavé střety s bezpečnostními složkami. Dostupné údaje obnášejí stovky mrtvých, tisíce zraněných a zatčených, současně však většinou opět postrádají hlubší vysvětlení řeží v tzv. Ujguristánu.

Asi osm a půl milionů příslušníků původní populace se cítí hrubě utlačováno centrální vládou, která nerada vidí její náboženskou a jazykovou, písmem podtrženou odlišnost. Cesty k patrné unifikaci buduje proto hned v několika dimenzích. Systematicky podporuje stěhování Chanů a současně postupně podkopává společenské perspektivy těch, kdo se vzdělávají v menšinové řeči. De facto nastoluje Středoevropanům z minulosti známou situaci, v níž hrdé, ale malé národy neobstávaly při běžných úkonech na vlastním území. Zato místním, jež jsou ochotni, míněno symbolicky, užívat místo pojmu „kompyuter“ většinový termín „tien-nao“, úřady podíl na bouřlivém ekonomickém rozvoji regionu poskytnou.

Logickým plodem doktríny cukru a biče ústící do asimilace se stal, jak vidno, neklid, konflikty a dokonce islamistický separatismus. Současně není od věci úvaha, jestli se z těchto událostí nedá volně odvozovat postoj Číny k ostatním, rozpínavou „Říši středu“ neobývajícím populacím.

Ve slovenské mutaci vyšlo v Hospodárských novinách.