Čtyři roky není zas tak moc dlouhá doba, ale ledacos se dá za ní stihnout - vystudovat na univerzitě, uspořádat světovou válku, aspoň tu první, též splnit pětiletku se stachanovským předstihem. V Sovětském svazu se za poslední roky podařilo pohřbít tři generální tajemníky a mnoho dalších významných státních a stranických představitelů. Na ty jsme se v roce 1986 jeli znovu podívat. Manželka i potomek, už umí čínsky, snad se tedy neztratíme. Rodinný ostrov byl cizincům až do roku 1980 zcela uzavřen. Na rozdíl od první návštěvy 1982, tentokrát jsem se strachy netetelil, bez obav, že bych byl vydán k potrestání do naší znormalizované gubernie. V kapse jsem měl vizitku vysokánského čínského potentáta, momentálně velvyslance ve Washingtonu.

Náš druhý výlet jsme v Hongkongu započali totožně. Tehdy to byl právě doběsnivší tajfun Andy, tentokrát nás v přístavu zastihl tajfun s dívčím jménem Peggy. Plavba na pár dní odložena, dřepíme v hotýlku a sušíme noviny, pro něž se nám podařilo ještě doběhnout. S výjimkou podzemní dráhy doprava zhasla, po ulicích se kutálely krabice, popelnice, též pár občanů. Usušené noviny South China Morning Post jsem uschoval, teď cituji:Peggy se přes Filipíny hnala rychlostí 224 km/hod., za dva dny způsobila přes metr deště, na ostrově Luzonu 93 mrtvých a 45.000 bez přístřeší.

Nalodění, do kabin vlezení, zatroubeno, jedeme. Změnilo se co: příjemnější personál, lepší jídlo. Šel jsem k baru pro pivo, dali mi brčko. Poskytována diskrétnější hudba - vídeňské valčíky, Offenbachův kankán, tyrolské jodlování. Občas, žel, spustil rachotivý čínský rock-and-roll. V kabině se nám na zdi protahuje portrét nahé žluté ženštiny s hrozivě černým chomáčem chlupů v klíně a chyběla jí jedna noha. No, vy se teda modernizujete! Noc neveselá, zbytek Peggy s námi stále mával, špatní z kymácení lezeme už před svítáním na čerstvý vzduch, paluba ohozena včerejšími obědy a večeřemi z mnohých žaludků.

Za značné mlhy jsme připluli. Pokynuto nám vejít do salonu pro Overseas Chinese. Jsem zámořský Číňan. Ujala se mě šarmantní slečna, na nose značně moderní brýle, usmívala se a oštemplovala pas: minule to bylo s právem pobytu jen na pár dní do dvou míst, teď dlouhodobé právo neomezené. Z amplionu se ozval svatební marš z Lohengrina. Zásluhou Peggy teď opožděně připlouváme 14. července, den Bastilly.

Připomínám si ještě jiné, zcela čínské výročí. Tento měsíc před deseti lety zemětřesení zasáhlo město Tanšan, 160 km od Pekingu. Z hlubiny 12 km, v síle 7,8 na Richterově stupnici či škále, vypukla zkáza: 242.000 mrtvých, 95 % budov zničeno, to vše za dvacet vteřin, víc pohromy než v Hirošimě a Nagasaki dohromady.

- - -

Vystupujeme, příbuzenstvo mává. Že by tolik dychtění a lásky?

Dychtění po spotřebních statcích, po materiálnu, to určitě. Už písemně včas nám sděleny nároky, požadavky, objednávky. První byla lednička. Jo, to určitě, potáhneme se s metrákovým darem. Koncertní klavír by nechtěli? Na molu vykřikují požadavek nákupu multifunkční japonské elektronické bedny. Transakci zařizujeme u tuzexové přepážky, s dumkami o zániku dobrých čínských obyčejů, pádu tradice pokládat vyslovení materiálních požadavků za cosi v podstatě nedůstojného, ba nemravného.

Tak kolik zbylo oné ZAŠLOSTI, vánku dřívějších časů? Z rikšů či polorikšů - bývalých státních zaměstnanců - se stali privátní podnikatelé. Ostře mezi sebou konkurují, zákazníky si přetahují a všechny berou na hůl. Tentokrát už tu stojí taxikáři, vyložení meloucháři. Teta nás objala, do náruče vzala vymámené japonské zboží a taxík nás vzal ulicemi, v nichž přibývá světla, jasu, barev, reklam, ba i zboží ve výkladech.

Když jsme byli na ostrově minule, mohli jsme jen na okamžik nahlédnout na sídlo, kde tchýně porodila Priscillu a tchán se neradoval, poněvadž to pouze byla holka. Dům byl off limits, zkonfiskovali ho vojenští páni. Ale teď už jim v rámci modernizace nepatří. Byli vypuzeni, přišli tu o čtyřicet domů, které převzal do správy městský podnik hotelového podnikání.

Klientelu tvoří téměř výlučně zámořští Číňané. Teď jsou lákáni k investičním počinům v někdejší vlasti. Každý je vítán, čím bohatší, kapitalističtější, tím líp. Socialismus je teď definován jako „systém, který funguje”: v zemi již funguje 12 milionů soukromých obchodů a podniků. Nesocialističtí čínští podnikatelé vyrábějí na vývoz 8.000 druhů zboží, od léčiv po prskavky.

Návštěvníci se již nemusí na policii hlásit. Pas jsme nemuseli ukazovat, natož někde odevzdávat. Systém DANWEI - velkého dohlížejícího bratra, sestry - je sice dosud zachován, ale již ohlodáván. Někde je ještě třeba povolení k nákupu jízdního kola, ale jinde se lze dokonce ženit a vdávat bez škemrání o vyžadovanou bumážku na vládním úřadě.

Co ale ony uliční výbory zvědavých bab všudybylek? Ty stále existují, například ona komanda kontrolující dostavivší se menstruaci, s oznámením na tabuli každému zájemci.

S menší intenzitou je na nás civěno. Nikde jsme nepostřehli ani jednoho psa. Pouze pár plachých, plíživých, dokonale podvyživených kočiček.

Nikde jsme neviděli natažené třaslavé dlaně, leč negeneralizovat, varovali domorodci a doporučovali rozlišovat mezi potřebou a strachem žebrat. Zda budu jen hladovět, nebo dopadnu ještě hůř. Připomínám si socialistická media, v padesátých letech tvrdící, že Lacerda, krutý brazilský guvernér, řešil žebrotu v Rio de Janeiru odvozem nuzáků nad moře a jejich odhozením do hlubin. Též se mi vybavuje zkušenost z pera vynikajícího putovatele Enrica Stanka Vráze (“V dálavách světů“, 68 Publishers, Toronto), když v Číně potkával žebráka s nožem zapíchnutým v lebce - dotyčný si denně kudlu trošku víc přibíjel, aby čerstvé krůpěje přece jen pozastavily znetečnělé chodce.

Tak to tedy již není. Rovněž není ani rovnosti, ani blahobytu. Ale bude, na všechny se dostane, ovšem ne ve stejnou dobu, slíbil reformátor Teng.

Za nejdůležitější změnu jsme považovali: minule tato končina dělala dojem truchlivého muzea kypícího člověčinou. Nyní je ještě víc kypící, ale netruchlící.. Před čtyřmi roky jsme potkávali zachmuřelý pasivní dav. Nyní v těchže prostorách propukalo veselí, ochota reagovat netraumaticky, přirozeně se pohybovat, aniž by se kolena podlamovala strachem či aspoň starostí z případné nevlídné reakce státní moci.

Nejvíc se pozměnily dětičky. Ze zakřiknutých se vyklubali tvorové sebevědomí, rodiči zbožnění, zkažení jedináčkové - „malí imperátorové“, leckdo si takto stěžuje.

- - -

Minule na ostrově jsme museli dbát různých zákazů - například fotografování oné lahodné pláže, kde rodičové odhazovali čerstvě narozené děti s nevhodným pohlavím. (Čínská tradice měla v zásobě eufemismy, jimiž obejít, obestřít všelijaké nepříjemnosti, takže z „utopení holčičky“ se stalo přijatelnější „vykoupání holčičky“.)

Seznamujme se s dřívějšími rodinými majetky. V opuštěné zahradě za rozpadlou zdí jsme vlezli do neméně trouchnivého paláce, ze slepých oken mu rostly menši stromky a jakési lodyhy. V komnatách někdejších recepcí a dýchánků sídlili netopýři.

Bývalý francouzský konzulát se dočkal modernizace, stal se z něj dost moderní motel.

Rozkvétá zahraniční turismus, takzvané tématické turnusy, výprava zájemců o čínskou kulturu, výprava americké mládeže se zájmem o čínský jazyk. Náš synátor se s takovými zájemci potkával, vydával se za domorodce, mluvil na ně hodně nedokonalou angličtinou a měl plno legrace při naslouchání jejich posměšným komentářům.

V téhle zemi nikdy příliš nekvetl kult půvabu ženského těla.. Lahodné obliny nejspíš ignorovat, raději malovat a opěvovat motýly, bublající potůčky, různě pokroucené stromy na příkrých svazích. K vodě tam pobíhaly děvčice v plavkách z plastického materiálu, takovém šupinatém, do něhož se soukaly české protějšky v ponurých padesátých letech.

Číňané se většinou vyhýbají jak vodě, tak slunci. Populárnější jsou promenády s paraplátky. Národ těchto spíš atraktivních neobézních stvoření byl v Maově éře navlékán do totožného neforemného modrého materiálu, nucen vypadat monotonně, pramálo přitažlivě. Role Paříže, pionýra a dirigenta mody, patří v Číně Šanghaji. Na ostrov Kulangsu už též dorazily progresivní odvážlivkyně v hot pants, šortkách, zdůrazňujících jejich náramné zadečky, donedávna nepochybně závažný prohřešek. proti korektnímu počínání.

Čínské paní a divky si ještě na sukně nezvykly, nedovedou s nimi zacházet. Dřepnou si s nohama roztaženýma, sukni si i zvednou rozvířit vzduch k ochlazení těla, eventuelně i ke zvýšení žáru proti ní sedícího pánského společníka, jemuž se upřímně dívají do očí. V podřepu činí velké písmeno V - Victoria pro voyéry.

Mladší generace si potrpí na trička s anglickým textem. Zpřeházená, zkomolená slova, popletená písmena. Tento šmejd se tam vesměs dostával via Hongkong. Handlíř tam odkoupí zmetky za pár šesťáků, třeba je dostane i zadarmo.

Priscilla mě představila své kdysi privátní pláži, co jsem dosud znal jen z černobílých rodinných fotografií. V roce 1982 jsme tam nesměli, tehdy to ještě byla vojenská doména.

Jak má plebejský středoevropský suchozemec reagovat na pojem, ponětí, fakt vlastního soukromého mořského břehu? Enkláva s hebkým pískem, palce tu olizuje dorážející teplá voda. Metám upřímné komplimenty na tuto kdysi její zcela privátní nádheru.

„Už to není, co bývalo,“ utrousila.

Ovšemže to není ono. Už hodně dávno není mladičká panenská princeznička, přemnohé se mění, ať se přeptá Herakleita. Zdůraznil jsem nemravnost privilegií, jimž jsem v životě neměl příležitost se oddávat a poté je pokrokově odmítat.

Z kopce za zády se ozval hlas – ne čínsky, ale italsky. „O sole mio,“ rozburácel se baryton. Podsaditý žlutý muž, jednu ruku na srdci, druhou v leninském gestu k moři, nám prozpěvoval.

„Vždyť já si tolik nestěžuju,“ připustila někdejší vlastnice.

KONEC