Letěli jsme ze Sydney do Jižní Austrálie, do jejího hlavního města Adelaide. Páté největší město Austrálie leží u zátoky sv. Vincence. Uvědomila jsem si, že odtud vyráží vlaky napříč Austrálií. Jeden Indian Pacific do Perthu a druhý Ghan na sever do Darwinu. Na letišti jsme si půjčili auto a po prohlídce krásného města jsme další den vyrazili v levém jízdním pruhu do Melbourne.

Najeli jsme na Great Ocean Road a před námi perfektní silnice podél pobřeží s oceánem po boku. Vjeli jsme do nádherné přírodní scenérie, parků a pláží včetně zvěře. Na jízdu vlevo se dá zvyknout. Je to celkem v pohodě, jen Niki namísto blinkru párkrát stírala okna. A jednou jsme na silnici málem ťukli do klokana. Ale včas odběhl.

Cílem naší cesty v Melbourne byla F1 - Australian Grand Prix. Závodní okruh je na jihu města a vede kolem jezera Albert park. Hodinu před začátkem jsme se hrnuli natěšeni ke své vstupní bráně. Jen Bobby měl po cestě poznámku: Proč jste koupily tak drahé lístky? Stačily by k stání. Nejdřív frfňal a pak, když jsme se pohodlně usadili a měli tak před očima start i cíl, si liboval. A já jsem dobře věděla, co to je mít lístky k stání. V duchu jsem se vrátila do svých mladých let do roku 1986, kdy jsem měla lístek k stání na Hungaroring. Hektické léto, srpen, vyprahlá pole k parkování a chlapi se skládacími židličkami, taškami s proviantem a paraplíčky nakonec skončili v prořídlých keřích zabořeni do písku a před nimi defilovaly zástupy účastníků. Když řev motorů rozčísl oblohu, všichni se nalepili včetně mě na drátěný plot a před očima se všem mihla jen čára vozů. Nikdo neměl tušení, kdo vede a nakonec ani kdo vyhrál. Maďarsky jsme se nedomluvili. Ale vzpomínky, ty byly jedinečné, nezapomenutelné. A ty kecy chlapů, no perly.

A nyní po třiceti letech na stejné formuli na opačné straně Zeměkoule, pod Jižním křížem, se stejně krásnými vozy sedíme na tribuně v Melbourne a čekáme. Kolem nás samá angličtina, žádné vtipkování, jak je u nás typické. Počasí je úžasné a dokonce jsme litovali, že jsme podcenili opalovací krém. Niky si dokonce vzala kontaktní čočky. Čteme seznam závodníků a tipujeme vítěze. Nejsme jednotní. Závodní auta se řadí za sebe, všichni je napjatě sledujeme i na protější obrazovce. Máme štěstí - obrovská televize před námi nám dovoluje sledovat dění po celé dráze a ne jen na jednom kousku u našich sedadel. Já pošilhávám po červených Ferrari, zatímco Niky se logicky soustřeďuje na první místo. Výborný manévr Hamiltona, jedoucího pro stáj McLaren, ho staví do čela závodu. Bohužel se mu jeho brzká výměna pneumatik vymstila, a zařadil se tak na druhé místo, které udržoval až do posledního kola závodu. Četla jsem, že tato trať je obtížná pro předjíždění, s čímž měl možná počítat. Já čekám, kdy se zachvěje obloha a spustí se ohlušující řev motorů. Čekám, kdy se ta smečka vozů utrhne a rozletí po trati. A je to tady! Už vyráží! Už řadí kvalty a letí po dráze. Ale k mému údivu už jejich řev netrhá oblohu, nebudí hrůzu konce světa jako kdysi.

Mají před sebou 58 okruhů. Tribuny nabité, ruce nahoře, vestoje jásot a křik. První okruhy se drží vozy v hejně a pak se hejno trhá. Je tu úžasná atmosféra. Chlapi jsou jako vyměnění, prožívají každé kolo, jako by také jim šlo o život. Sedají a vstávají a ječí, mávají programy a praporky. Diváci napjatě sledují auta i obrazovku, čekají, kdy se na obrazovce objeví jednou za čas pořadí jezdců, protože jak se poslední auta zamíchají o kolo zpět mezi první, těžko odhadovat, kdo je kdo. Snažíme se tedy číst, kolik vteřin je Nikčin oblíbenec za prvním.

Několik závodníků vzdalo závod, ale žádná havárie se nekonala a nikdo nepřišel o život. Byl to nádherný závod, plný odvahy a radosti. Největší řev tribuny postihl, když vítěz, německý závodník Sebastin Vettel, projížděl cílem. Pak se na něj sneslo klubko červených uniforem ze stejné stáje a stříkalo šampaňské. Vítěz přešťastný a promočený zářil jak hvězda.

A já sedím tiše a dívám se a vstřebávám tu úžasnou atmosféru plnou nadšení, stejně hektickou jako kdysi před lety.