Kde asi tady bývala opiová doupata, bordely, odhadovaný počet třiceti tisíc prostitutek k mání? Edgar Stone, který přišel do Šanghaje koncem dvacátých let, napsal, že pamatuje, jak během jednoho roku víc než 29.000 těl chudáků nebožtíků se posbíralo v ulicích, alejích a kanálech města.

Když se komunisté dostali k moci v roce 1949, jeden z prvních jejich úkolů bylo pořádně zatočit s touhle neřestnou metropolí a udělat ji přesvědčivým důkazem, že komunismus je schopen doopravdy fungovat. Došlo k radikálnímu pokusu rehabilitovat stovky tisíc opiem zdevastovaných narkomanů. V synchronizované akci nokturnálního přepadu vojáci vtrhli do nevěstinců a na nákladní vozy naházeli jak sexuální pracovnice, tak jejich oblažované klienty, a šupem je odtransportovali do táboru nucených prací ve značných vzdálenostech.

Však to bylo v Šanghaji, v této francouzské concession, že se v roce 1921 uskutečnil zakládající sjezd komunistické strany. Z Kominterny z Moskvy přijeli dva hosté -. Rus a Holanďan. Čínských delegátů bylo všeho všudy šestnáct, jejich průměrný věk dvacet šest. Přirozenou smrtí posléze zemřeli jen dva a jedním z nich byl právě Mao Ce-tung.

Částečným popudem k založení strany vlastně byla i mírová konference ve Versailles po první světové válce. Ta obdarovala Japonsko privilegii oněch concessions, dřív náležejících nyní poraženému Německu, a to v každém případě ke škodě a potupě Číny.Tento její úděl se již vlekl od poloviny devatenáctého století po prohraných opiových válkách, v jejichž důsledku Čína byla též donucena k otevření svých přístavů. To dalo popud k rozkvětu čínského nacionalismu a též zrodu komunistické strany, jež postupně převzala veškerou moc ve státě a tento monopol si dodnes dovede udržet, vzdor mnohým šílenostem, zejména v podobě velké kulturní proletářské revoluce a velkého skoku vpřed.

Prvního máje roku 1968, leckde značně významného, v Šanghaji popravili dívku Lin Čao za to, že si psala deník a v něm zločinně zapochybovala o neomylnosti strany. Stranický pracovník došel k rodině oznámit vykonání trestu a vydobýt platbu za katovu kulku. Rudí gardisté skandovali Wan-suej!, doslova "deset tisíc let", výraz však pro nesmrtelnost. Nadpřirozené síly přisouzeny velkému kormidelníkovi. V každé domácnosti trůnila Maova busta a každý den každý příslušník rodiny se musel poklonit aspoň dvakrát. Titán předsedal titánské době a nad vším obří plakáty STRANA JE SLAVNÁ A VŽDY MÁ PRAVDU.

Načež pak tato strana začala přiznávat, že zavinila mizérii milionů, že prosazováním iracionálních dogmat probendila minimálně půl století pokroku.

Čínský tisk přiznává, že v údobí tohoto Maova experimentu (1966-1976) bylo sto milionů občanů postiženo a pořádně poškozeno. Mao doporučil své neteři Wang Chaj-žung: "Nečti tolik - příliš studia může člověka i zabít." Při jiné příležitosti varoval mladou generaci: "Čím víc se budete učit, tím budete hloupější." Nutno pak tedy připočítat sto milionů analfabetů, dalšího plodu kulturní doby. Školy přestaly fungovat a osmnáct milionů - čili deset procent městské mládeže - převezeno na venkov. Do vzdálených provincií. Milionový transport putoval ze Šanghaje a v něm i pár členů mého vyženěného příbuzenstva.

Historicky svědecky je prokázáno, že Mao v dobách své největší slávy, když před ním pochodovaly miliony nadšenců, si ustaraně povzdechl: "Nepředstírají? Myslí to doopravdy?"

To mě také zajímalo za jízdy onou bývalou francouzskou čtvrtí, na adresu 76 Xingye Road, místa onoho zakládajícího partajního kongresu a nyní neméně partajního muzea. Vedle mě seděla do rodiny provdaná dívka, rovněž zaměstnankyně rodinné firmy vyrábějící silikon exportovaný do Ameriky. Ta se představila svým zvoleným zápaďáckym jménem Cindy.

"Hele, Cindy, řekni mp, znáš ty nějakého komunistu?" zeptal jsem se s předpokladem negativního zavrtění její sličné hlavičky. Však už před řadou roků jsem zpovídal studentku z šanghajské univerzity Fu-tan, tam nejprestižnější, a od ní se dozvěděl, že marxismus-leninismus se už nevyučuje, studenti o něm nic nevědí a se nezajímají. VÍRA ZABITA JEST, studenti pohrdají partajní liturgií - tolik a ještě víc se přiznává v tisku.

"Já jsem ve straně," Cindy řekla.

To teda bych se měl cítit jako notně opařený - pořádné to překvapení a vlastně i trapas, že ano. Jenže já zareagoval s nadšením: "Hele, pocem, sedni si sem ke mně blíž, ať si na tebe můžu sáhnout, no to je ale báječná náhoda, to až budu kamarádům vyprávět, že jsem si sáhl na členku strany..."

Takto jsem se rozjel, až vyvrcholil s dotazem "Poslyš, nejsi náhodou taky členka Ústředního výboru, ještě jednou si na tebe musím sáhnout, v tom případě to by teprve bylo terno, si nedovedu představit, že někdo v České republice, taková dost maličká země, abys věděla, že někdo by na čínskou soudružku z Ú Vé takhle toto..."

Cindy mě ujistila, že s Ú Vé, natož s politbyrem nemá lautr nic společného. Do partaje že prý ji nahecoval učitel.

"Máš z toho ale nějaké výhody, pověz, jaké že máš."

Tvrdila, že žádné. A povinností také jen málo. Jen jednou za dva týdny jít na schůzi.

"A co se tam probírá? Koho jako třeba dát zavřít?" dál jsem vyzvídal.

Znovu zavrtěla hlavou. To prý nějaký vyšší soudruh přijde a čte jim instrukce o

linii strany, vesměs domácí záležitosti a občas také něco zahraničního.

Na mé opakované otázky o autentické víře odpovídala typicky čínským způsobem, totiž nijak. Nic konkrétního, jen cosi mlžného, jímž nelze nikoho urazit.

To náš mercedes už beztoho zastavoval v postranní uliččce, na jejíž opačné straně bylo ono kýžené místo historické důležitosti. Ulice prázdná, před místem patroloval samotinký vojáček. Pouštím se do focení, nevnucuji se, abych vešel, už beztoho bylo po zavírací hodině.

Pojďme tedy raději kousek dál, je tu pěkný parčík s jezírkem.

Ano, byl tam, za zády s panoramatem zbrusu nových budov s mnoha poschodími.

Teprve po návratu domů do Ameriky jsem se dočetl, že hezké jezírko s parkem vzniklo k původní potěše papalášů, kteří po schůzování, časově nezřídka úmorném, potřebovali trošku se protáhnout na čerstvém vzduchu. Tehdy tam ale stála a překážela jedna celá vesnička. Strana tedy rozhodla ji rozprášit, vesničany vyhnat a tak se věru stalo, a proto je to tam teď tak pěkné.

Najednou do oné tiché postranní ulice dějinné důležitosti vplul autobus a za ním druhý. Přivezly soudruhy delegáty k zasedání. Brejlím jejich směrem, soustřeďuji se na jejich vizáže a jsem příjemně zmaten: nikoliv již ony odulé bezvýrazné telecí ksichty partajních funkcionářů, jak převažují na všech polednících a rovnoběžkách, ale některá docela atraktivní stvoření, dost mládeže mezi nimi.

Závěr hektického dne korunujeme procházkou po pěší zoně v Nanking Road, s reputací porovnatelnou k Páté Avenue v New Yorku. Noblesní obchody, otevřené pro byznys od deseti hodin ráno do deseti večer. Zejména večer, se vším tím osvětlením tam promenovat, čenichat jakoby karnevalovou atmosféru. Postáli jsme u davu posluchačů posedávajících před tamější, aspoň padesátiletou Bílou labutí, naslouchat chlapíku se saxofonem na balkoně, sladkým vzlykům melodií čtyřicátých a padesárých let. Kolem se i dost tančilo, muž se ženou, žena s ženou, nikdo se nežinýroval.

Téměř psychodelické pocity, mohutný to kontrast se zážitky s kdysi ztraumatizovanými tvory, tak jak jsem je pamatoval.

BUDE POKRAČOVÁNO

Neoficiální stránky Oty Ulče