Ve středu 29. března 2017 začal proces odchodu Velké Británie z EU.

Ode dne historického referenda uplynulo devět měsíců a pár dní, brexit je tedy mírně přenošeným dítětem. Zdržení bylo způsobeno zejména právní nejistotou, co vlastně v případě výsledku Leave přesně dělat. Zákon o referendu totiž řešil spoustu drobností, ale tuto docela podstatnou záležitost nikoliv (psal jsem o tom v článku Tahanice o brexit). Co všechno se tedy od června 2016 stihlo?

- Úplně nejdřív musely politické vrstvy v Londýně vstřebat šok. Součástí tohoto procesu byla rezignace Davida Camerona, britského premiéra. Znamenala pro něj trpký konec politické kariéry.

- Dalším krokem bylo hledání nového premiéra a zároveň nového šéfa konzervativní strany. Kandidátů bylo několik, takže se očekávalo, že proces potrvá celé léto. Nakonec byl ukončen překvapivě rychle, už 11. července 2016. Vítězkou se stala Theresa May.

- Následně se začaly řešit dvě otázky: právní, totiž jakým způsobem se brexit má uskutečnit tak, aby byl platný, a faktická, tj. forma Brexitu – „měkká“ či „tvrdá“.

- Spory o faktickou formu brexitu rozťala nakonec Theresa May prohlášením ze 17. ledna 2017, že Británie půjde cestou „tvrdého brexitu“, čili odchodu ze společného vnitřního trhu EU.

- Právní spory se dostaly až k Nejvyššímu soudu Spojeného království, který rozhodl (24. ledna 2017), že o brexitu musí hlasovat parlament. Začal tedy vznikat speciální zákon o zahájení brexitu. Je to jeden z nejkratších zákonů moderní Británie (znění zde).

- Theresa May slíbila, že parlament bude mít možnost se vyjádřit i ke konečným dohodám mezi Británií a EU.

- Načež jí Dolní sněmovna (volená) dala v zásadě volnou ruku (přehled kroků zde).

- Zákon šel koncem února 2017 do Horní sněmovny (lordi), která jej vrátila s návrhy pro vládu nepřijatelnými (zajištění práv občanů EU žijících v Británii).

- Theresa May nicméně odpor lordů nakonec překonala (lordi nemají už 100 let právo veta, Dolní sněmovna je může přehlasovat).

- Šestnáctého března obdržel zákon tzv. royal assent (souhlas královny), což je formalita, protože možnost odepřít královský souhlas byla naposledy využita královnou Annou roku 1708. Tím začal zákon platit.

Tento porodní proces budiž ilustrací, že ani zkušené parlamentní demokracie se nevyhýbají vážným procesním chybám; nemáme v Česku monopol na politický Kocourkov. Dal by se o mnoho měsíců zkrátit, kdyby původní zákon o referendu stanovoval jasně, jak se bude postupovat v případě výsledku Leave. Takto trvala nejistota podstatně déle, než musela. Skalní zastánci Remain si mohli namlouvat, že proces ještě zvrátí, nebo aspoň změkčí. Skalní zastánci Leave zuřili, že vůle lidu není vykonávána dostatečně rychle. Obě dvě skupiny po sobě neustále štěkaly na internetu a normálnímu člověku, který nežije jen pro politiku, šla z těchto zbytečných a jedovatých sporů hlava kolem.

*****************************

No dobrá, toto období je za námi. Co bude teď?

Proces odchodu z Evropské unie začíná oznámením záměru odchodu podle článku 50 Lisabonské smlouvy. Zde se náš portál iDnes dopustil velké nepřesnosti, když ve svém článku uvádí, že Británie ve středu oficiálně požádá o odchod z Evropské unie. Ve skutečnosti nejde o žádost (žádost je něco, co druhá strana schvaluje nebo zamítá), ale o jednostranné oznámení (notification of withdrawal) dotyčného státu. Mimochodem, určitou ironií osudu je, že autorem článku 50 je rodilý Brit, John Kerr.

Tím začíná dvouleté období vyjednávání. Nedojdou-li EU a Británie k dohodě dříve, nejpozději dva roky od oznámení přestane být Británie členským státem EU (29. 3. 2019) a příslušné smlouvy pro ni pozbudou platnosti. Dvouletá lhůta se dá prodloužit jednomyslnou dohodou všech zúčastněných zemí, což není příliš pravděpodobné.

Vevnitř Británie vyvolává brexit značné pnutí, zejména ve Skotsku, jehož parlament právě hlasoval o tom, že požaduje nové referendum o nezávislosti Skotska na Unii (poslední proběhlo roku 2014). K vypsání takového referenda ovšem skotský parlament nemá pravomoc. V rámci devoluce roku 1997 sice dostal z Londýna velká práva, ale jednostranné kroky k odtržení od zbytku země k nim nepatří. Aby referendum bylo platné, musela by jeho konání povolit centrální vláda a parlament. Theresa May už prohlásila, že konání referenda nedovolí, dokud nebude ukončen proces brexitu, protože jinak by skotští voliči nevěděli, o čem vlastně hlasují. Skotská premiérka Nicola Sturgeon naopak silně tlačí na jeho konání co nejdříve, patrně ve snaze využít výrazný skotský nesouhlas s brexitem (62 % skotských voličů hlasovalo pro Remain), přesně v duchu českého pořekadla, že železo se má kout, dokud je žhavé.

Obě dámy se před pár dny sešly a nechaly se vyfotit, což vedlo k poněkud připitomělé mediální půtce o to, která z nich má hezčí nohy, a ke vztekání ze strany feministek, že se takové téma vůbec rozviřuje. Nohy-nenohy, na dohodu to mezi nimi dvěma nevypadá. Obě jsou velmi tvrdé vyjednavačky a jejich zájmy se dost zásadně rozešly.

Nicola Sturgeon a Theresa May

Nicola Sturgeon v tomto sporu tahá za „kratší konec provazu“, a to ze dvou důvodů.

Za prvé, nezávislé Skotsko mělo žít z těžby ropy a zemního plynu. Jenže ceny těchto komodit na mezinárodním trhu poklesly tak prudce, že v současnosti se jejich těžba v Severním moři ani nevyplatí (náklady na produkci převyšují prodejní cenu). Pokles cen ovšem přišel až poté, co si optimističtí Skoti zřídili poměrně štědrý sociální stát, který vyžaduje další a další přísun peněz, aby se nezastavil. Tím také vznikl skotskému zemskému rozpočtu gigantický schodek, téměř 10 % HDP – daleko vyšší, než čím se mohou „pochlubit“ Itálie či Řecko. (Podrobný článek v Daily Telegraph.) To není zrovna dobrá pozice pro vyhlašování nezávislosti.

Druhý důvod spočívá v tom, že některé členské státy EU nemají zájem na tom povzbuzovat své domácí separatisty k další aktivitě. Kdyby EU přijala Skotsko do své náruče poté, co se jednostranně odtrhne od Velké Británie, vznikl by tím zajímavý precedent například pro katalánské či baskické nacionalisty ve Španělsku nebo pro vlámské nacionalisty v Belgii. Něco takového si konzervativní španělský premiér Rajoy, který beztak vládne s menšinovým kabinetem, nemůže dovolit. V nejhorším by se tedy Skotům mohlo stát, že zůstanou jak mimo EU, tak mimo Velkou Británii.

*****************************

Jak se budou vyvíjet jednání mezi Velkou Británií a zbytkem EU, to nevíme, ale co mě znepokojuje, je otevřená touha některých komentátorů po co nejtvrdším rozvodu. Viz třeba sloupek Teodora Marjanoviče v iHned, dovolím si citovat.

„Britský egoismus musí být potrestán v podobě tvrdých rozlukových podmínek.“ (odkaz)

Ačkoliv šéf komise Juncker je opatrnější a slovo „trest“ odmítá, přesto říká, že celkový účet, který zamýšlí EU předložit Británii za vyvázání, bude cca 50 miliard liber, což rozhodně dojmem trestu působí. A předseda německé Spolkové banky říká: „Británie se může dostat do postavení třetího státu, jako je třeba Tunisko.“

Stupidní je akce, která způsobuje škodu oběma stranám (viz Cipollova definice), a tady to vypadá na učebnicový příklad. Proč?

Hra na tvrdý rozvod je něco, co mohou hrát dva. A Británie není Tunisko. Pokud bude EU tlačit Brity do mimořádně nevýhodných podmínek, tak jim to Britové mohou oplácet všelijakou záškodnickou aktivitou.

Britská zahraniční politika od cca 16. století až donedávna bazírovala na tom, že Británie různými způsoby sabotovala nejsilnější stát na kontinentě, nejlépe podporou jeho protivníků. Vžil se pro to název Balance of Power. Posledních 50 let to tak nebylo, ale pokud se vztahy mezi kontinentem a Británií zhorší, můžeme se klidně dočkat obnovení této tradice, která fungovala dvacet generací a z kolektivního povědomí britských politických vrstev dosud nevymizela. Taková vzájemná hra se občas vymkne z rukou obou hráčů. Nemyslím si, že by došlo k válce, to ne, ale rozhodně by mohlo dojít k tomu, že Londýn začne z pomstychtivosti financovat všechny možné euroskeptické spolky na kontinentě, od Orbána až po Basky, s těžko odhadnutelnými následky. V současné době je vedení EU na kordy s Američany, Rusy a Turky, nedobrý vztah má i s Poláky a Maďary. Opravdu k tomuto seznamu chce přidat ještě Brity?

Druhá věc je, jak to působí na vlastní obyvatelstvo. Bude-li očividné, že jednání jsou vedena touhou vytrestat Británii (ať už tomu budou příslušní politici říkat jakkoliv), není to zrovna recept na získávání sympatií. Nedávno proběhlo 60. výročí podpisu římských smluv a při té příležitosti se hodně veřejně hovořilo na téma „Musíme učinit EU opět atraktivní“. Viditelné zastrašování a trestání odpadlíků způsobí leda pravý opak. V takových konfliktech má člověk citovou tendenci přiklánět se ke slabší straně, a Británie je přeci jen, už z početního hlediska, slabší nežli zbytek EU.

Jako Marian, ale anti-Marjanovič, bych rád v této situaci udělal právě opačné doporučení: „Keep calm and do not punish the other.“ Britské ostrovy se nechystají odplout někam do oceánu. I ti němečtí eurofederalisté, jako je Schulz, s nimi budou muset nakonec nějak žít.

*****************************
*****************************

Hudební epilog
Když už jsme u těch Angličanů v nevýhodném postavení, filmová klasika.
Ano, je to film, ale odráží jeden důležitý prvek anglické národní povahy: výhrůžky na obyvatele Albionu moc nezabírají, lepší je klidně vyjednávat.