28.3.2024 | Svátek má Soňa


VELKÁ BRITÁNIE: Tahanice o brexit

26.1.2017

Nejvyšší soud Spojeného království rozhodl, že vláda potřebuje k uskutečnění brexitu souhlas parlamentu

Od historického hlasování uplynulo již sedm měsíců, ale Británie dosud neuplatnila článek 50 Lisabonské smlouvy. Je tedy členem EU se vším všudy, zatím na neurčito. Článek 50 říká, že členství země zaniká nejpozději 2 roky po jeho aktivaci. Proč tedy Spojené království dosud nic neudělalo?

Odpověď má více rozměrů, ale jeden z nejdůležitějších je rozměr právní. Až do včerejšího rozhodnutí Nejvyššího soudu neexistovala právní jistota, jak postupovat.

Velká Británie nemá psanou ústavu. Na rozdíl od jiných zemí (Švýcarsko, Nizozemí), v nichž je role přímé demokracie přesně dána zákonem, není ve Velké Británii jasné, jakou váhu vlastně takové referendum má. Zejména není jasné, zda je jeho výsledek závazný (či jen poradní) a jakým způsobem má být implementován.

Tyto právní úvahy plně rozkvetly až po konání referenda o brexitu, ne předtím. Celostátní referenda jsou totiž v Británii vzácností. Referendum o brexitu bylo teprve třetím plošným referendem v historii Spojeného království. Předešlé referendum v roce 2011 se týkalo změny volebního systému z aktuálního jednokolového většinového na „alternativní hlas“. Nevzbudilo žádné právní pochyby, jelikož voliči tuto změnu odmítli a vše zůstalo při starém. Jediné další celostátní referendum (o členství v Evropském hospodářském společenství, 1975) nebylo ve své době nijak kontroverzní a parlament jeho výsledky hladce potvrdil.

Zvláštní zákon o referendu, podle nějž se hlasování konalo, má 67 stran a jde do značných detailů: jak má znít otázka ve velšském jazyce, jak se bude hlasovat na Gibraltaru, zda smějí mít zúčastněné politické organizace „urážlivé a obscénní názvy“ (odpověď: ne!), jakým způsobem se smí financovat kampaně a jaký je finanční strop. Co v něm však naprosto schází, je řešení otázky, jak se bude nakládat s výsledkem referenda. Skoro jako by se při jeho přípravě ani nepočítalo s tím, že vyhrát může „Leave“.

brexit 1

Ecce Brexit

Poté, co první šok opadnul, začala politická elita Británie řešit, co s ním. Časem vykrystalizovaly tři proudy myšlení.

- Nová ministerská předsedkyně Theresa May zastávala názor, že k vyvolání článku 50 nepotřebuje souhlas parlamentu. Klíčovým pojmem byla „royal prerogative“: předseda vlády disponuje exekutivními pravomocemi, které na něj přenesla Koruna.

- Mnoho dalších, včetně odpůrců brexitu, upozorňovalo na soupeřící doktrínu parlamentní suverenity, která je součástí britského ústavního práva už od 17.století, kdy byli z trůnu vyhnáni poslední Stuartovci a s nimi i snahy o královský absolutismus. Podle této doktríny je každé referendum z principu jen „hlasem poradním“, protože svojí vahou nemůže překonat suverenitu parlamentu. Je tak jen na poslancích, zda se jeho výsledkem budou řídit, či ne.

- A konečně: zejména ze Skotska zaznívaly hlasy, že souhlas britského parlamentu nestačí, ale že je potřeba i souhlasu devolvovaných parlamentů v Edinburghu, Cardiffu a Belfastu. Což by se fakticky rovnalo vetu celého projektu, protože zejména Skotsko je vůči brexitu velmi silně odmítavé.

Jelikož mezi těmito třemi názory nešlo dosáhnout kompromisu, věc skončila u soudu, po odvolání pak u Nejvyššího soudu. Ten včera poměrem 8:3 stanovil, že rozhodující je parlamentní suverenita a že Theresa May musí k aktivaci článku 50 získat souhlas parlamentu. Zároveň rozhodl, že devolvovaným parlamentům tato věc nepřísluší. Rozhodnutí je závazné a všechny zúčastněné strany se podle něj budou muset zařídit.

Bez souhlasu parlamentu tedy brexit nebude. Británie se tím dostala na práh potenciálně velmi těžké politické krize.

Proč? Protože referendu předcházela dlouhá kampaň, velmi emocionální, ve které se bojovalo slovem, hlasem, urážkou, do které se zapojila celá politická vrstva a spousta řadových občanů. Nervy tekly, stará spojenectví se začala viklat, v zavedených stranách se objevily hluboké názorové trhliny. Voliči věnovali referendu velkou pozornost: účast 72 % byla vyšší, než v posledních třech volbách do Dolní sněmovny. V takové rozjitřené situaci by si národ nenechal jen tak snadno vysvětlit, že celá záležitost byla jen velmi drahým průzkumem veřejného mínění, a že moudrý parlament se nakonec rozhodl na jeho výsledky nehledět.

Theresa May teď stojí před nelehkým úkolem, na kterém závisí celá její politická kariéra. Musí přesvědčit parlament, aby odchod z EU schválil. Její vlastní strana je ve věci brexitu rozdělená způsobem, na který už si v roce 2017 začínáme zvykat: elita strany smýšlí jinak, než členská základna a řadoví voliči. Celých 56 % toryovských poslanců je proti brexitu (a 73 % všech poslanců!), ale mezi voliči je poměr obrácený: 58 % konzervativních voličů hlasovalo pro brexit. Mezi členy Konzervativní strany by 61 % bylo dokonce pro tvrdý brexit (odchod ze společného trhu EU).

Je dost pravděpodobné, že konzervativní poslanci v této situaci „zatnou zuby“ a budou hlasovat pro brexit, ač třeba jejich osobní názor je opačný. V jednokolovém většinovém volebním systému (First-Past-the-Post) si nemůžou dovolit rozhádat se se svojí vlastní členskou základnou. Ta se o ně stará v rámci volební kampaně a ta je schopná je v krajním případě i zbavit křesla, procesem tzv. deselekce. Pokud by se přeci jen dala dohromady nějaká významnější skupina toryů, kteří by se rozhodli odmítnout brexit, výsledkem by byl těžký vnitrostranický konflikt, pravděpodobně i pád vlády a předčasné volby, jejichž výsledek by byl neodhadnutelný.

brexit 2

Jak hlasovali voliči jednotlivých stran.

Zajímavé bude sledovat, jak si s hlasováním o brexitu poradí labouristé. Labour Party jako celek je spíš pro setrvání v EU, i když nepříliš nadšeně. Mnoho tradičních socialistů je přesvědčeno, že EU je neoliberální projekt, který má sloužit především nadnárodnímu kapitálu. Vyjádření labouristického předsedy Corbyna k této otázce byla tak vlažná, že už na jaře 2016 vzbuzovala otázku, jaký že je vlastně jeho skutečný názor.

Podíváme-li se na výsledky referenda, zjistíme, že většina labouristických poslanců reprezentuje okrsky, ve kterých zvítězil brexit. Budou si tedy nutně muset položit otázku, do jaké míry si mohou své voliče odcizit tím, že jej nepodpoří. Jednokolový většinový volební systém je velmi citlivý na drobné výkyvy veřejného mínění. Například v okrsku Bolton West zvítězili labouristé v roce 2010 jen o 92 hlasů a v roce 2015 ten samý okrsek ztratili o 801 hlasů. Ještě extrémnějším případem je okrsek Gower, kde v posledních volbách konzervativní kandidát vyhrál o 27 hlasů. Takových míst jsou po celé Británii desítky a explozivním tématem, jako je brexit, by se daly vychýlit ze své nejisté rovnováhy všelijakými směry. Toto musejí vzít labourističtí poslanci v úvahu. UKIP už si brousí zuby na jejich hlasy, a i kdyby třeba v daném okrsku nevyhrála, mohla by jich odloudit dost na to, aby vyhrál někdo třetí. Dá se tedy čekat, že aspoň pár labouristů bude také hlasovat pro brexit.

Theresa May se zatím tváří optimisticky a v reakci na rozsudek Nejvyššího soudu posunula svůj brexitový rozvrh o 14 dní – dopředu. Dřívější termín 31.3.2017 tak byl nahrazen „polovinou března“. Je otázka, zda to odráží její skutečně silnou pozici, nebo zda jde o klasický bluff.

Během dvou měsíců to budeme vědět s jistotou.

*****************************
Hudební epilog
Skladba, která se mi v kontextu konzervativní anglické politiky vždycky vybaví. Kupodivu není nijak stará, vznikla až v 50.letech 20.století. Nahráno v budově českého senátu!

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora