USA se staví za izraelskou svrchovanost nad Golany

Americký prezident se oficiálně vyslovil pro trvalé uznání izraelské svrchovanosti nad částí Golanských výšin patřící původně k Sýrii, kterou Izrael obsadil v tzv. šestidenní válce r. 1967, a píchnul tak opět do vosího hnízda.

Připomeňme těm, kteří to nezažili a nemohou si pamatovat, že Sýrie je s Izraelem technicky ve válce od jeho založení v r. 1948. Tu válku vyhlásilo nově vzniklému židovskému státu pět okolních států arabských a nechybělo mnoho, aby jej zardousily. Že se jim to nepodařilo, je tak trochu i zásluha tehdejšího Československa. Urputné boje sice v červenci 1949 na čas zastavilo křehké příměří, ozbrojené výpady proti Izraeli a ostřelování izraelských vesnic ze syrského území Golan, odkud mají Syřané celý severní Izrael jako na dlani, pokračovaly však až do r. 1967, kdy izraelská armáda Golanské výšiny konečně obsadila a dodržování příměří si tak vynutila. Od té doby Izrael vícekrát nabízel vrácení Golan, pokud s ním Sýrie uzavře mírovou smlouvu, podobně jako vrátil Egyptu Sinajský poloostrov, ale Sýrie na rozdíl od Egypta o míru vůbec nechtěla jednat, zcela v duchu Chartúmské deklarace Arabské ligy: Žádný mír s Izraelem, žádné uznání Izraele, žádné vyjednávání s Izraelem. Izrael tedy nakonec v r. 1981 Golany fakticky anektoval. Od té doby se v Sýrii leccos změnilo, vypukla tam občanská válka, ale hlavně tam výrazně posiluje vliv Íránu, který si ze Sýrie postupně vytváří předmostí pro konečný zničující útok na Izrael, pašuje sem zbraně a buduje vojenské základny, přičemž své plány na likvidaci jediného demokratického státu na Blízkém východě nikterak netají. Za této situace by se vrácení Golan Sýrii rovnalo sebevraždě a toto stanovisko izraelské vlády má i většinovou podporu obyvatelstva. Dobře si to uvědomuje i Donald Trump, a navíc nepochybně kalkuluje i s podporou proizraelsky naladěných voličů v blížících se prezidentských volbách.

Nejzávažnějším argumentem uváděným proti anexi Golan je rezoluce 242 RB OSN deklarující „nepřípustnost získávání území válkou“. Teoreticky to zní velmi dobře, ale v praxi to tak funguje jen zřídka. Stát, který rozpoutá válku proti sousednímu státu a prohraje ji, zpravidla na to doplatí (a dodejme, že po zásluze) územní ztrátou. To byl případ Osmanské říše i rakouského mocnářství v první světové válce, stejně jako nacistického Německa ve válce druhé. Podmínky míru vždycky diktovali vítězové a nucené odstoupení území jako náhrady za válečné škody není v mezinárodním právu ničím neobvyklým. Jestliže ovšem poražený agresor odmítá svou porážku uznat a navíc ještě v nepřátelských akcích dál pokračuje, nelze se napadené straně divit, že se snaží škody a potenciální hrozby i do budoucna předem eliminovat. Dokud se Sýrie a další arabské státy své agresivní politiky vůči Izraeli nevzdají, nemohou očekávat z izraelské strany sebemenší ochotu poskytnout jim vyklizením Golan strategickou výhodu a ohrozit tak svou vlastní existenci. To je pravda tak triviální, že izraelské okupaci Golan byla po čtyři desetiletí věnována pozornost jen velmi skrovná. I sama syrská vláda měla dost problémů s občanskou válkou v zemi a tzv. Islámským státem, než aby se handrkovala s Izraelem o nějakých 1200 km² , což je zlomek procenta jejího území (cca 185 tis. km² ).

Nicméně Trumpovo vyjádření, že je na čase uznat izraelskou svrchovanost nad Golany, rozčeřilo opět mezinárodně politickou hladinu podobně jako nedávné přenesení velvyslanectví USA do Jeruzaléma. Doufejme jen, že i stejně přechodně. Izraelská obranná politika, zejména po zkušenosti s vyklizením Gazy a s přihlédnutím k íránským aktivitám v Sýrii, si žádné ústupky dovolit nemůže: dokud Sýrie neusedne s Izraelem k jednání o mírové smlouvě, zůstane Izrael sedět na Golanech, i kdyby čert na koze jezdil.