V židovském prostředí – a jistě nejen v něm – jsme svědky pokračující odezvy na tvrzení organizace Amnesty International, že Izrael je státem apartheidu. Dnes vybírám z názorů autora jménem Hananya Naftali.

Vytknuto před závorku: v jazycích, v nichž se ženská příjmení nepřechylují, se lze snadno dostat do problému. V případě, že danou osobu neznáme, můžeme mít problém: je to muž, nebo žena? Někdy to poznáme z „křestního“ jména, i když ne vždy, jindy jsme zcela bezradní. Zejména, když „první“ jméno může být dáno mužům i ženám.

Kdysi jsem při psaní na toto téma uvedl dva příklady:

- Shahar Tzubari (izraelský windsurfař)

- Shahar Peer (izraelská tenistka)

Je to tak trochu noční můra. Neudělat chybu a nepřetvořit ženu v muže, což je kvůli absenci přechylování asi častější případ. Už jsem se s tím v internetových textech několikrát setkal. Autor si nedal práci s tím, aby zjistil, o koho se jedná, a místo o ministryni XY psal o ministrovi XY. Nepříjemné faux pas.

Příklad, kdy by takové nebezpečí mohlo hrozit. V Izraeli nastoupil 7. února do funkce generálního prokurátora nový člověk. Jméno: Gali Baharav-Miara. Je to muž, nebo žena? Ne, nejde o žádný chyták, Gali najdeme v seznamu hebrejských dívčích jmen, jde tedy o ženu. Ale co třeba Meirav Cohen? Muž? Nikoli. Žena – izraelská ministryně pro sociální rovnost.

Uvádím to proto, že i já jsem byl při přípravě tohoto článku chvíli na vážkách, kam autora jménem Hananya Naftali zařadit. Nerad bych se ztrapnil tím, že bych psal o ženě – k čemuž jméno Hananya může člověka z nehebrejského prostředí svádět -, ačkoli by se jednalo o muže. Záhy jsem shledal, že skutečně o muže jde. Je to přední izraelský internetový influencer a lidskoprávní aktivista bojující proti antisionismu, antisemitismu a hnutí BDS.

Hananya Naftali nadepsal svůj názorový článek, který vyšel na webu Jpost.com 8. února, „The biggest lie of the decade“ (Největší lež dekády). Hned na začátku konstatuje: Nazývat Izrael státem apartheidu není kritika. Je to nehorázná lež. Amnesty International není první, kdo označil Izrael za stát apartheidu, a pravděpodobně ani poslední.

Dále uvádí, že se stalo módou balit nenávist vůči židovskému státu do hávu „pouhé kritiky“, přičemž ti, kdo kritizují stojí na straně skutečných utlačovatelů Palestinců – jejich vlastních vůdců.

Pozoruhodný postřeh mladého člověka stojící za zamyšlení.

Hananya píše, že ocejchování Izraele jako státu apartheidu se oficiálně datuje od roku 2005 v souvislosti s akcí „Týden izraelského apartheidu“ (premiéru měla tato nehoráznost v Torontu – LS). Antiizraelští aktivisté seznali, že by mohli zneužít někdejšího apartheidu v JAR a utrpení černochů pro své politické účely.

Pro tyto aktivisty, soudí autor, je to hra. Více jim záleží na nenávisti k Izraeli než na blahu Palestinců. Protože kdyby jim záleželo na palestinském lidu, vystupovali by proti jeho zkorumpovanému vedení, které svým lidem nijak nepomáhá, krade veřejné peníze a podněcuje nenávist a násilí vůči Izraeli. Ať už jde o Palestinskou samosprávu, nebo Hamas v Gaze, z konfliktu s Izraelem profitují. Jen si představme, co užitečného by palestinští vůdci mohli udělat s miliardami (dolarů), které jim byly poslány na pomoc z EU, Kanady, Spojených států a samozřejmě z arabských zemí, kdyby je nepoužívali ke sponzorování terorismu prostřednictvím programu „pay for slay“ (platba za zabití), případně je nezneužívali korupčně.

Hananya to vidí takto: Pokud chce někdo podpořit palestinskou věc, měl by podporovat Izrael – jedinou zemi, která pomáhá palestinskému lidu víc než jeho vůdci. Izrael poskytuje Palestincům vodu, elektřinu, práci a dokonce i zdravotní péči.

Podělil se o zkušenost z jeruzalémské nemocnice Hadassah. Viděl palestinské pacienty z Gazy, jak dostávají život zachraňující léčbu od izraelských židovských lékařů, a viděl Palestince z východního Jeruzaléma pracovat jako lékaři a sestry. Mezi izraelskými a palestinskými podniky existuje prosperující obchodní spolupráce. Takhle apartheid nevypadá. Označování Izraele za stát apartheidu je urážkou utrpení černochů a hatí smysl definice apartheidu (staví ji na hlavu – LS).

Průzkum provedený v roce 2021 zpravodajským serverem „Palestine News Network“ (který rozhodně není proizraelský – LS) zjistil, že 93 % Palestinců ve východním Jeruzalémě dává přednost životu pod izraelskou vládou než pod palestinskou. Toto je podle Hananyi nejpádnější odpověď na řeči o apartheidu – dokonce i samotní Palestinci preferují takzvaný „izraelský apartheid“. Protože znají pravdu – vědí, že Izrael je pro ně rájem, kde si mohou splnit svůj „americký sen“.

Autor článku v The Jerusalem Post si myslí, že pokračující trend Amnesty International a dalších o definování identity Palestinců a Arabů žijících v Izraeli není nic jiného než kolonialistické snahy přikázat menšině, jak by se měla cítit a kým je. Domnívá se, že palestinský lid a izraelští Arabové jsou dostatečně chytří, životaschopní a vzdělaní, a proto nepotřebují pomoc někoho cizího s definováním vlastní identity.

Hananya je přesvědčen, že Amnesty International pravděpodobně nikdy nebude informovat o skutečném apartheidu v oblasti – apartheidu proti Izraelcům. Zatímco Palestinci vybavení patřičnými dokumenty mohou do Izraele volně vstupovat, on, izraelský Žid, má vstup do Gazy nebo jiných palestinských měst zakázán. Když do Gazy naposledy (v roce 2014 – LS) odešel židovský muž, nedopadlo to dobře. Avera Mengistu, Izraelec, je dosud držen jako rukojmí teroristické skupiny Hamás v Gaze.

Autor uzavírá: Je čas skoncovat s největší lží století. Izrael není státem apartheidu. Je pravda, že není dokonalou zemí, stejně jako žádná jiná země na světě není dokonalá, ale skutečnost, že mezinárodní fóra zacházejí s Izraelem jako s boxovacím pytlem, je nehorázná. Izrael jde nad rámec toho, co chápeme jako ochranu svých menšin a podporu palestinského lidu; zároveň ale musí bránil své civilisty před radikály, kteří chtějí zničit jediný židovský stát na světě.

Proto, než někdo nazve Izrael státem apartheidu, měl by do Izraele přijet, navštívit prosperující komunity a promluvit si s Palestinci. Neuslyší nic o apartheidu, ale o soužití a rozmanitosti.

Takový je souhrn myšlenek jednoho izraelského influencera. Nemusíme se všemi jeho vývody souhlasit, ale v jednom se bezpochyby nemýlí: Izrael není státem apartheidu. Kdo to tvrdí, nehorázně lže. V tomto případě Amnesty International. Pokud v minulosti vykonala mnoho záslužné práce, pokud jde o pomoc nespravedlivě stíhaným, tak tentokrát se totálně zdiskreditovala. V mých očích natrvalo.