Sotva se před několika dny objevilo prohlášení Benjamina Netanjahua, v němž vyjadřoval podporu pro myšlenku nezávislosti iráckého Kurdistánu, nebylo možné nepoložit si otázku, co na to samotní Kurdové?

V muslimském světě je takto vyjádřená podpora z úst premiéra židovského státu přece jenom něčím jiným, než kdyby ji vyslovil dejme tomu prezident Kostariky.

Mají z ní Kurdové radost, nebo je nechává chladnými? Je to tak i tak. Záleží na tom, jaký zpravodajský server na svém PC právě otevřeme.

Web íránského anglickojazyčného satelitního a internetového kanálu Press TV uvádí, že (minimálně dva) zákonodárci kurdského regionálního parlamentu Netanjahuovo vyjádření vítají. Jmenuje členy Kurdské demokratické strany. Mardana Chadra Zebaryho, který v neděli (29/6) Netanjahuovi poděkoval za jeho postoj s tím, že kurdský region a Izrael čelí stejným nepřátelům. Také Bajar Tahir Dosky neskrýval podle Press TV potěšení nad snahou premiéra Izraele podpořit Kurdistán a Kurdy v jejich právech.

Bayan Sami Abdul Rahmanová

Ovšem anglické vydání egyptského portálu Ahramonline hovoří o něčem trochu jiném. Článek „Kurdish diplomat cool to independence advocacy by Israel“(Kurdská diplomatka chladná k izraelské podpoře kurdské nezávislosti) z pátku 4/6 zmiňuje velvyslankyni Kurdské regionální vlády (KRG) v Londýně Bayan S. A. Rahmanovou, která bagatelizovala Netanjahuova slova podpory s tím, že nic takového nebylo s KRG koordinováno a celé to může sloužit především izraelským zájmům.

Velvyslankyně uvedla doslova: „We are not coordinating with Israel. We are not responsible for statements made by other governments.“ (S Izraelem nekoordinujeme a nejsme zodpovědní za prohlášení učiněná jinými vládami.)

To jistě ne, ale trocha elementární slušnosti ve formě poděkování za vyjádřenou podporu v tak zásadní věci pro kurdský národ by vůbec nebyla od věci. Jenomže, to bychom nesměli být na Blízkém východě.

Kdyby jasnou podporu nezávislému kurdskému státu vyjádřil David Cameron, potažmo celá EU nebo prezident Obama, sotva by velvyslankyně Rahmanová zůstala „cool“ (ve smyslu chladná). Když jde ale o podporu z Jeruzaléma, chovají se (někteří) Kurdové tak trochu jako Egypťané sledující současné MS v kopané prostřednictvím izraelských satelitních kanálů (neboť ty jejich jsou placené a drahé), ale více méně na zapřenou. Navenek je preferován postoj: než šampionát od sionistů, to raději žádný.

Netvrdím, že oficiální vedení iráckého Kurdistánu to staví takto vyhroceně (než mít podporu Izraele, to raději žádnou samostatnost), ale evidentně mají se vstřícným izraelským postojem problém. V regionu to není nic nového. Vzpomeňme, jak dopadl Egypt a jeho prezident Sadat, když uzavřel s Izraelem opravdový mír. Ačkoli mu v rámci mírové smlouvy byl vrácen celý Sinajský poloostrov, a realisticky viděno dosáhla Káhira maxima možného, Liga arabských států suspendovala na deset let Egyptu členství, své sídlo přenesla na stejnou dobu do Tunisu a sám prezident Sadat byl zavražděn. Proč? Protože uzavřel mír? Nikoli. Protože uzavřel mír s Izraelem. Že je to iracionální? Ano, je.

Anvar Sadat zaslouží uznání, stejně jako oba výše zmínění kurdští zákonodárci. Bude to ale stačit? Převáží v kurdském vedení jejich názor (poděkování za podporu), anebo chladná reakce velvyslankyně Rahmanové.

Tato epizoda je další názornou ilustrací toho, jak komplikovaná situace v regionu panuje a jak nesnadné postavení Izrael v muslimském moři zaujímá. S Kurdy nemá žádný vzájemný problém; přesto, když jim vyjádří otevřenou podporu, někteří „dělají drahoty“.

Znovu opakuji: byla by Rahmanová (která jistě nemluví sama za sebe), kdyby se pro nezávislý Kurdistán vyslovila Velká Británie, JAR, Brazílie nebo Indie, stejně chladná, jako když se dostavila podpora z Izraele, anebo by hovořila docela jinak?

A proč to v případě jiných států „jde normálně“ a jen v případě Izraele nikoliv? V odpovědi na tuto otázku se skrývá vysvětlení, proč je Blízký východ neuralgickým bodem světa a proč je cesta ke všeobecnému míru v oblasti tak neskonale obtížná.