Od prvního dne své existence, tedy šest desetiletí, žije izraelský stát ve válečném stavu se svými arabskými soudsedy. Ti mu vyhlásili válku ve stejný den, kdy stát Izrael v souladu s rozhodnutím OSN prohlásil svou nezávislost. Jen dva ze šesti útočníků, Egypt v březnu 1979 a Jordánsko v říjnu 1994, podepsali s Izraelem mírovou smlouvu, když se přesvědčili, že vojensky je Izrael neporazitelný. Zatímco Irák a Saúdská Arábie zůstávají stranou, válka s Libanonem a Sýrií (a Íránem v pozadí) s kratšími či delšími přestávkami pokračuje dál, jenom pravidelné arabské armády byly vystřídány teroristickými bojůvkami Hamásu, Hizballáhu, Fatáhu, Brigád mučedníků, Palestinského islámského džihádu a dalších bojovníků za likvidaci židovského státu, eufemisticky za „osvobození Palestiny“.

Válčí se ovšem nejen samopaly, kulomety, raketami a výbušninami. Ve věku informatiky se čím dál důležitější zbraní stávají média, hlavně televize a internet. „Ve válce vládne lež, nikoli pravda,“ jak napsal László Darvasi, a tak islamisté útočí proti Izraeli hlavně pomluvami a desinformacemi. Tak např. na jaře 2002 plnila světová média několik týdnů aféra „Džaníngrad“ - v uprchlickém táboře v Džanínu prý izraelská armáda zmasakrovala několik stovek civilistů jen kvůli tomu, že se zde vyráběly výbušniny a rekrutovali sebevražední atentátníci. Ve filmu Muhammada Bakrího „Džanín, Džanín“ ředitel tamější nemocnice Abú-Rali mluví dokonce o „tisících obětí“ a tvrdí, že jeho nemocnice byla bombardována a její západní křídlo zničeno. Film vyvolal pochopitelnou, vypočítanou protiizraelskou hysterii v západních médiích. Jaká byla skutečnost, kterou jste se pak už v žádných novinách nedočetli? Nemocnice nikdy žádné „západní křídlo“ neměla, bombardována ani poškozena vůbec nebyla a zdokumentovaných obětí bylo v celém Džanínu napočítáno pouze 52. Ředitel nemocnice i autor filmu jsou prohnaní lháři.

Zde je ovšem na místě malá vysvětlivka. Evropský pojem pravdy a lži se zásadně liší od konceptu arabského. Lež pro muslima není lží, stejně jako vražda není vraždou, jedná-li se o „nepřátele Alláhovy“. Pravdou a dobrem je všechno, co slouží Alláhovi a škodí jeho nepřátelům. Čím větší škodu takový film způsobí „židovským psům“, tím je chvályhodnější, i kdyby s objektivní skutečností neměl společného vůbec nic, a „nafilmovat“ a vydávat pak za „realitu“ se dá snadno cokoliv.

Další taková nestydatá lež, ochotně reprodukovaná i v renomovaných médiích a vydatně přiživující antisemitské nálady ve světě, splaskla jako bublina, když Koordinační a styčný úřad izraelské armády (CLA) zveřejnil výsledky vyšetřování incidentu v Džabalíji při kampani „Lité olovo“. Těm se ovšem, jak už je v evropských médiích zvykem, nedostalo zdaleka takové publicity jako výmyslům Hamásu, podle nichž ve škole OSN bylo izraelskými granáty zabito 42 civilistů. Šetřením bylo zjištěno (zpráva uvádí i jména a věk obětí), že nikoli ve škole, ale na ulici vedle školy, odkud byly izraelské jednotky ostřelovány minomety, bylo odvetnou palbou zabito devět bojovníků Hamásu a pouze tři civilisté, kteří byli ve špatnou dobu na špatném místě.

Scénář podobných afér je až nudně jednotvárný. „Autentické záběry“ al-Džazíry a výpovědi „očitých svědků“ (samozřejmě arabských) vyvolají rozhořčení světové veřejnosti. Izraelské orgány záležitost prošetří a vydají oficiální zprávu. Mezitím uplynuly týdny, média mezitím zaměřila pozornost na docela jiné žhavé novinky a po včerejší senzaci už neštěkne ani pes, zcela podle otřepaného pořekadla, že není nic staršího než včerejší noviny. Takže se nedivte, když ani o Džabalíji už nikdo nenapíše, že tam bylo všechno docela jinak, a příště si údaje z palestinských zdrojů podělte zhruba deseti, pokud je raději rovnou nehodíte do koše.