"Kdy Izrael zaútočí na Írán?" – O této otázce se v evropských a severoamerických médiích spekuluje už týdny. Rozebírají se možnosti použitelných zbraní a vymýšlejí se imaginární průběhy operací. Odpovídající otázky novinářů jsou při každém setkání se zástupci izraelské vlády nebo armády předem naprogramovány.

Jeden z úředníků ministerstva zahraničí se nechal strhnout k přesnému časovému údaji. S výslovným odvoláním na Ericha Kästnera načasoval izraelský úder proti íránským jaderným zařízením na 35. května v 25 hodin. Hysterie německých médií nachází naproti tomu jen nepatrný ohlas u izraelské veřejnosti. Předsedovi SPD Sigmaru Gabrielovi při jeho březnové návštěvě Izraele nezbylo než konstatovat, že v Izraeli se o útoku na Írán vůbec nedebatuje.

Také Die Zeit došel mezitím k názoru, že izraelský premiér Benjamin Netanjahu si válku s Íránem nepřeje – a táže se, proč tomu tak asi je. Týdeník zjišťuje, že Netanjahu je u izraelské veřejnosti takřka bez výjimky oblíben a "k vítězství v případných předčasných volbách tudíž žádný vojenský úspěch v Íránu nepotřebuje". A konečně se tu reálnému politikovi Netanjahuovi přiznává nechuť riskovat.

Na podzim 2011 obvinila mezinárodní atomová agentura IAEA poprvé oficiálně Islámskou republiku Írán, že její atomový program je zaměřen na vojenské využití. Tato zpráva vedla nejen k ostřejším hospodářským sankcím proti Íránu, ale rozpoutala ve světě vlnu spekulací.

V Izraeli se atomové ambice Íránu přetřásají už deset let. Političtí představitelé se křečovitě snaží držet se vyhlášené "politiky víceznačnosti". Na jednu stranu nechce Izrael neuváženými hrozbami rozpoutat válečný konflikt; vicepremiér Silvan Šalom neúnavně zdůrazňuje "Jsem pro hospodářské sankce. Sankce jsou účinné. Západ ještě zdaleka nevyčerpal všechny hospodářské možnosti, jak Írán přinutit, aby se podřídil."

Na druhou stranu se však z židovského státu nikdy neozvala věta "Vojenský útok proti Íránu nepřipadá v úvahu." Zcela vědomě prohlašují izraelští politikové všech barev: "Všechny možnosti jsou na stole." Nepříteli, který si zničení židovského státu vepsal na svůj prapor, nehodlá nikdo poskytovat záruku bezpečnosti.

Do této taktické kategorie "udržování v nejistotě" patří i to, když vysocí američtí důstojníci veřejně zapochybují, že Izrael bude o svém útoku na Írán předem informovat USA. Ani Američané nehodlají nechat "žádnou možnost spadnout pod stůl". Možná je to vraštění čela západního světa nad izraelskou nevypočitatelností pečlivě vykalkulovaným prostředkem, jak sankcím Západu propůjčit větší váhu. Íránci patrně sázejí na to, že Západu prostě scházejí potřebné kapacity, aby si to po nedávném dobrodružství v Iráku, po nejistém výsledku zásahu NATO v Libyi a vedle možná nevyhnutelného zásahu v Sýrii rozdal ještě se zemí takové velikosti, složitosti a takového vlivu, jako je Írán.

Izraelští politikové stejně jako generálové zatím varují před harašením zbraněmi. Bývalý šéf Mossadu Meir stále znovu veřejně opakuje, že izraelský úder proti Íránu by vedl k rozpoutání regionální války. Jak válku začít je prý známo, ale jak ji ukončit známo není.

Bývalý šéf vojenské tajné služby Amos Jadlin odhaduje, že Írán má dostatek materiálu na čtyři nebo pět atomových bomb. Proto by měl Izrael udržovat dobré vztahy s členy mezinárodního společenství, kteří by mohli Írán pozitivně ovlivnit.

Nejčerněji sýčkuje izraelský ministr tajné služby Dan Meridor: jsou prý země, které spoléhají na hospodářské sankce, a potom "takové, které volí jiné prostředky". Tato poznámka měla konkrétní podnět.

Odpoledne 28. listopadu 2011 oznámila oficiální íránská zpravodajská agentura Fars, že ve 14.40 hodin místního času došlo ve městě Isfahánu k explozi. Obyvatelé hlásili, že jejich domy se otřásly a nad městem se vznášelo obrovské mračno prachu. O chvíli později tato zpráva z internetu zmizela. Oficiální zástupci z Isfahánu vysvětlili ránu jako součást vojenského cvičení, potom se mělo jednat o výbuch benzinové pumpy a nakonec byla jakákoli exploze popřena.

Mezitím ukázaly satelitní snímky, že v blízkosti města bylo poškozeno nebo úplně zničeno zařízení, v němž se od r. 2004 zpracovával surový uran na plynný uranhexafluorid, obohacovaný dále v Natanzu. Objekt v Isfahánu je důležitým článkem řetězu ve výrobě atomové bomby. A výbuch v Isfahánu není ojedinělým případem.

O dva týdny dříve, 12. listopadu 2011, explodoval sklad munice v Bid Kaneh jihozápadně od Teheránu. Zabito při něm bylo 30 příslušníků Revolučních gard, mezi nimi generálplukovník Hassan Tehrani Mukaddam, "otec" rakety Šibab a vedoucí íránského raketového programu. Jak významná událost to byla z íránského hlediska, ukazuje skutečnost, že Mukaddamův pohřeb přenášela íránská televize a zúčastnil se ho vrcholný duchovní představitel Alí Chameneí. Ve vládním íránském deníku prohlásil Moqaddamův bratr, že k neštěstí došlo při zkoušce mezikontinentální balistické rakety.

O dva týdny později ukázaly satelitní snímky washingtonského Ústavu pro vědu a mezinárodní bezpečnost (ISIS), že na dotyčném území byla zcela zničena řada budov. Brigádní generál Itaj Brun z izraelské vojenské rozvědky vyslovil před zahraničním a bezpečnostním výborem Knessetu domněnku, že tento výbuch mohl nadlouho zabrzdit nebo i zcela zastavit vývoj a výrobu raket dlouhého doletu v Íránu. Současně ovšem zdůraznil: "Írán má i jiné možnosti vývoje."

Jestliže se v Izraeli hovoří o válce a vojenských úderech, nejsou se vší určitostí bezprostředně na pořadu dne. Všechny vojenské útoky v minulosti byly vskutku naprostým překvapením. Hovoří-li se o válce, jsou jen dvě možnosti: buďto probíhá na docela jiné frontě a veřejná debata slouží jen jako manévr k odvedení pozornosti, nebo jsme ve skutečnosti už uprostřed války – což by mohl docela dobře být dnešní případ.

K válečným operacím patří nejen záhadné exploze, kterých bylo ještě více. V uplynulých letech bylo několik íránských atomových vědců zavražděno bombou nastraženou v automobilech a motocyklech nebo střelbou z kolemjedoucího motocyklu. Desítky důstojníků íránských revolučních gard přišly o život při záhadných leteckých haváriích.

13. listopadu 2011 byl v dubajském hotelu nalezen mrtvý Ahmad Rézaí, syn íránského politika Móze Rézaí. Na Mózeho Rézaí vydal Interpol mezinárodní zatykač, protože byl vůdcem Revolučních gard, když roku 1994 bylo íránskými agenty vyhozeno do povětří židovské kulturní středisko AMIA v Buenos Aires. Při masakru přišlo o život 85 osob. Přestože u Ahmada Rézaí všechno nasvědčuje sebevraždě, vyslovili mluvčí íránské vlády domněnku, že se jednalo o vraždu. Roku 2010 byl palestinský obchodník se zbraněmi a člen Hamásu Mahmúd Al-Mabhú rovněž zavražděn v jednom hotelu v Dubaji.

Koncem roku 2011 přiznal Írán, že jeho systémy byly napadeny novým počítačovým virem. Tento nejnovější červ nesl jméno "Duqu". Rok předtím jeho bratranec "Stuxnet" zničil zhruba 1 000 odstředivek k obohacování uranu v Natanzu. Noviny Teheran Times zdůraznily, že íránským počítačovým odborníkům se podařilo virus zvládnout.

Zatímco exploze byly popírány nebo vysvětlovány jako pracovní nehody, v případě vražd a kybernetických útoků obviňuje Írán zcela otevřeně "sionistický režim" a USA a tvrdí, že zatkl řadu "atomových špionů". Izraelský ministr obrany Ehud Barak okomentoval listopadové události v Íránu suchou poznámkou: "Jen houšť a větší kapky."

Londýnské Timesy citovaly anonymní izraelské zdroje, že výbuchy v Isfahánu nebyly "žádnou nehodou". Generálmajor Giora Eiland, bývalý ředitel Izraelské národní bezpečnostní rady, prohlásil v armádním vysílání: "Nemůže to být všechno náhoda. Když se toho děje tolik, musí to někdo řídit. Že by ruka Boží?"

I když někdo víru v Boží ruku zcela odmítá, je třeba mít se na pozoru, abychom sabotážní úspěchy v zemi mulláhů neházeli automaticky na krk Izraeli. Existuje celá řada jiných mocností, které by stejně rády jako Izrael udělaly radikálně islamistickým Peršanům škrt přes jejich atomové ambice.

Šíitští vládci v Teheránu jsou otevřenou hrozbou pro arabské sunnity, především pro Saúdskou Arábii, která na severovýchodě bohatém na ropu hostí významnou šíitskou menšinu. Irán soupeří s Tureckem o rozhodující vliv v islámském světě, jak v neposlední řadě ukazuje boj alawitského režimu v Damašku o přežití.

Evropské bezpečnostní kruhy mají jasno v tom, že vyhlašované ambice mulláhů sahají daleko za hranice Blízkého východu a že jejich rakety jsou schopné zasáhnout bez problémů i evropská města, například Berlín.

Írán vyhrožoval docela nepokrytě nejen 150 000 raketami na Izrael a 30 000 arabských sebevražedných atentátníků, ale koncem listopadu 2011 také útokem na raketový obranný štít NATO v Turecku. Podle zpráv IAEA schválila EU zpřísněné hospodářské sankce proti Íránu. Když je Velká Británie začala konkrétně uplatňovat, zaútočili 29. listopadu "studenti" v Teheránu "spontánně" na britskou ambasádu. Íránský parlament se už předtím rozhodl vypovědět britského vyslance. Den nato odpověděla Velká Británie vypovězením všech íránských diplomatů. Výhrůžky íránské rádoby atomové velmoci směřují nejen proti židovskému Izraeli – i když potenciálním dalším cílům íránského útoku by se jistě docela hodilo, kdyby vytahování horkých kaštanů z ohně mohli přenechat právě jemu.

Šestá německá ponorka pro Izrael

21. března 2012 podepsal izraelský ministr obrany Ehud Barak, generální ředitel izraelského ministerstva obrany Udi Šani a spolkový ministr obrany Rüdiger Wolf v rezidenci izraelského vyslance v Berlíně smlouvu o dodání šesté německé ponorky Izraeli. Spolková republika převezme třetinu nákladů odhadovaných na 400 milionů dolarů.

Izrael tak ke svým současným třem ponorkám obdrží další tři z německých loděnic. Ponorky mají být schopné odpalovat křižující rakety s doletem 1 500 km, vybavené jadernými hlavicemi. Díky své ponorkové flotile postavené v Německu a financované s jeho pomocí má mít Izrael možnost odvetného atomového úderu i v případě nukleárního napadení země, což má zásadní význam jakožto odstrašující faktor.

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
přeložil Pavel Mareš
www.israelnetz.com