Pro Izrael a Palestince začal rok 2014 slibně – obě strany spolu vedly mírová jednání a znepřátelená palestinská hnutí Fatah a Hamás usilovaly o smíření. V průběhu roku se ale všechno pokazilo.

Mírové rozhovory nezmenšily tradiční názorovou propast a Palestinci ztratili zájem o jejich pokračování, jež si přála izraelská vláda. Premiér Benjamin Netanjahu proto v březnu odmítl propustit poslední dohodnutou várku palestinských vězňů a samospráva jednání ukončila. K palestinské neochotě je obnovit přispěla i pokračující izraelská výstavba na Západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě. Obě strany své postoje nezmírnily dodnes a naděje na nové rozhovory je nulová.

Zkomplikovalo je i usmíření Fatahu s Hamásem, které v dubnu podepsaly dohodu o vytvoření vlády národní jednoty. Izrael odmítl jednat o míru s kabinetem, jehož členem je teroristický Hamás, přestože realizace palestinské dohody byla od začátku nepravděpodobná. Společná vláda sice v červnu opravdu vznikla, ale Hamás ji nikdy nepustil do pásma Gazy ani se nevzdal svých ozbrojenců a zbraní.

Na jaře začalo přibývat palestinských násilností, které vyvrcholily červnovým únosem a vraždou tří izraelských teenagerů. Přihlásil se k ní Hamás, jenž navíc stále stupňoval raketové útoky na Izrael. Ten proto začátkem července zahájil odvetnou leteckou i pozemní operaci v pásmu Gazy. Byla nejdelší a nejkrvavější ze tří tamějších válek a zahynulo v ní přes 2100 Palestinců a 73 Izraelců. Hamás používal civilisty jako lidské štíty a odmítal přistoupit na příměří prostředkované Egyptem. Odpálil na Izrael přes 4500 raket a když v srpnu klid zbraní konečně přijal, měl o dvě třetiny zbraní a tisíc bojovníků méně. Ačkoli mu válka nic nepřinesla, jeho bojovnost se nezmenšila. V prosinci potřetí porušil příměří a stal se poprvé terčem izraelské odvety.

Mezinárodní společenství, které jako obvykle kritizovalo Izrael za údajně nadměrné užití síly v letní válce, chtělo přispět na rekonstrukci zničené Gazy a Hamás a Fatah písemně stvrdily společnou vládu, která bude obnovu pásma řídit. Západní a arabské státy pak Palestincům slíbily skoro pět a půl miliardy dolarů, ale protože Hamás dohodu nedodržel a vlády nad Gazou se nevzdal, svět skoro žádné peníze neposlal a rekonstrukce dodnes vázne.

Palestinská samospráva se topí v dluzích a Hamás je ve stále větší izolaci. Egypt jej považuje za hrozbu národní bezpečnosti, a vystupňoval proto zásahy proti tunelům, kudy proudí z Gazy ozbrojenci a zbraně na Sinajský poloostrov, a v listopadu začal na společných hranicích budovat kilometr širokou nárazníkovou zónu. Až na výjimky také neotvírá hranice v Rafáhu, a blokáda Gazy je tak stejná jako před válkou s Izraelem.

V létě zesílily palestinské násilnosti v Jeruzalémě, zejména poté, co skupina izraelských extremistů zaživa upálila mladého Araba v údajné odvetě za vraždu tří izraelských studentů. Násilí namířené zpočátku jen proti izraelské policii přerostlo na podzim v útoky na izraelské civilisty – při nájezdech automobilů do obyvatel Jeruzaléma a dalších násilných akcích, jako vražda věřících v synagoze, přišlo během půl roku o život 17 Izraelců. Koncem listopadu násilnosti polevily, ale zcela neutichly dodnes.

Izrael měl i jiné starosti. Pozorně sleduje vývoj občanské války v Sýrii a občas tam zničí konvoj nebo zásoby vyspělých zbraní určených pro libanonské hnutí Hizballáh, ale nikdy žádný útok nepotvrdil. Země také pohřbila bývalého premiéra Ariela Šarona, který zemřel v lednu po osmi letech v kómatu, a v červnu zvolila novým prezidentem Reuvena Rivlina, jenž nahradil Šimona Perese. Zažila i jednu ostudnou událost – bývalý premiér Ehud Olmert byl jako první vrcholný politik odsouzen k šesti letům vězení za korupci.

Mezinárodní postavení Izraele se v uplynulém roce výrazně zhoršilo, zejména kvůli pokračující výstavbě izraelských osad, kterou Západ považuje za překážku mírových jednání. Frustrace z neústupnosti Netanjahuovy koalice přiměla parlamenty Británie, Francie, Irska, Lucemburska, Španělska a Portugalska k doporučení svým vládám, aby uznaly neexistující Palestinu, a vláda Švédska to dokonce udělala. V jediný prosincový den pak Palestinci požádali o uznání samostatnosti Radu bezpečnosti OSN, vznik Palestiny podpořil Evropský parlament a druhý nejvyšší evropský soud nařídil vyškrtnout Hamás ze seznamu teroristických organizací Evropské unie. I když tyto kroky nebudou mít žádný praktický dopad, nepředstavují zrovna úspěch izraelské politiky. Zčásti je jím alespoň výsledek středečního hlasování Rady bezpečnosti, jež ve středu nepodpořila palestinskou rezoluci, která měla Izraeli nařídit datum vyklizení Západního břehu a vnutit mu nevyjednané řešení konfliktu. Jde však jen o krátkodobé vítězství, protože Palestinci chtějí o svůj stát usilovat podobným mezinárodním donucováním a bez jednání s Izraelem dál.

Vědí, že Netanjahu jejich nekompromisní požadavky nikdy nesplní, a doufají – a s nimi i většina Západu – že jeho kabinet v roce 2015 skončí; Izraelci totiž půjdou v březnu opět k předčasným volbám.

Aktualizovaná verze článku vysílaného na ČRo Plus a publikovaného na www.rozhlas.cz/plus