Státní návštěva íránského presidenta Mahmúda Ahmadínežáda v zemi cedrů byla opředena tajnostmi a spekulacemi, těhotná překvapeními a především nabita napětím. „Tohle by mohlo rozpoutat válku,“ fňukal jeden bejrútský expert na blízkovýchodní oblast v očekávání události. Přitom v první řadě vůbec nešlo o věčné jablko sváru Izrael. Jako už při aféře s tureckou humanitární flotilou do Gazy i tady stály v popředí regionální úvahy a snahy orientálních rádoby velmocí o rozšíření sféry jejich vlivu.

Mocenské vakuum v arabském světě je přímo hmatatelné. Syrskému Bašáru el-Asádovi se nikdy pořádně nepodařilo nazout si veliké holínky svého otce. Egypťan Hosní Mubarak ve svých dvaaosmdesáti zápasí o zdraví, hledá svého nástupce a snaží se udržet v šachu hydru Muslimského bratrstva ve vlastní zemi. Irák se po pádu Saddáma Husseina vnitřně zhroutil. Na tomto pozadí soupeří o pozornost islámského světa Ankara a Teherán. Šíitský půlměsíc, od Indie přes Pákistán, Írán a Sýrii až po jižní Libanon si nárokuje úctu, která mu byla po staletí upírána.

A pak je tu už léta trvající vnitrolibanonský boj o moc, který dokázala prodloužená ruka Íránu, radikálně šíitský Hizballáh, dávno rozhodnout ve svůj prospěch. Kdysi tak mocné křesťanské milice cedrového státu se rozplynuly. Palestince, kteří druhdy jedinou nežidovskou demokracii na Blízkém východě úspěšně vytunelovali a přivedli ke krachu, se podařilo neutralizovat. Generálové, jako drúzský Walid Džumblat, nemají už k dispozici žádnou účinnou vojenskou moc.

Libanonská armáda je tak prolezlá šíity, že není schopná Hizballáhu na jeho cestě k triumfu klást sebemenší překážky, ani kdyby chtěla. Povolení civilních úřadů, armády a vojenské rozvědky už po léta neznamenají nic ve srovnání s kývnutím všudypřítomného a téměř všemocného Hizballáhu. Obavy USA, že „Hizballáh by mohl podkopat libanonskou svrchovanost“, o léta pokulhávají za realitou. V posledních letech ztroskotala celá řada pokusů, částečně násilných, odkázat šíitskou milici do patřičných mezí.

Obzvláště pokořující pro libanonské křesťany stejně jako pro sunnity je osud mezinárodního tribunálu, který měl vyšetřit atentát na libanonského předsedu vlády Rafika Haririho. Syn zazobaného obchodníka, Saad Hariri, který dnes zastává premiérský úřad svého otce, je vystaven nepokrytým hrozbám. Je možné, že tu vraždu zosnoval Hizballáh. Dnes musí mladý Hariri s nepřáteli svého otce spolupracovat. V Damašku bylo týden před Ahmadínežádovou návštěvou vydáno 33 zatykačů, z části proti Haririho spojencům.

V r. 2006 izraelské letectvo proměnilo Dahíji, pevnost Hizballáhu v jižní části Bejrútu, v prach a popel. A právě tam se nechal íránský patron oslavovat od tisíců přívrženců Hizballáhu. Šéf Hizballáhu Hasan Nasralláh se přihlásil o slovo videozáznamem ze svého úkrytu. O den později držel Ahmadínežád řeč v jiholibanonském Bint e-Džbail, o němž dosud nebylo nezávisle zjištěno, zda škody, které Írán nechal velkoryse opravit, způsobil izraelský ničivý útok, nebo výbuch podzemního skladu munice pocházející patrně rovněž z Íránu. „Sionisté zmizí,“ ujistil Íránec své přívržence na dohled od izraelských hranic a nepřekvapil tímto proroctvím ani přátele ani nepřátele. Pozoruhodná byla na tomto masovém shromáždění nápadná nepřítomnost libanonských vlajek. V davu vlály pouze vlajky Hizballáhu a Íránu.

Oficiální Izrael si uložil bobříka mlčení. Nepřeslechnutelný byl ovšem výrok, že Írán má teď společnou hranici s Izraelem. „Iránský president navštívil Libanon jako velitel, který přijel na inspekci ke svým jednotkám,“ řekl Jigal Palmor, mluvčí izraelského ministerstva zahraničí. Izrael ohrožuje nejméně 40.000 íránských raket v rukou Hizballáhu, jak odhadují izraelští bezpečnostní odborníci. Izraelci požádali libanonskou vládu oficiálně diplomatickými kanály, aby se zdržela jakékoli provokace.

Původně měl Ahmadínežád v úmyslu přijít až k izraelskému hraničnímu plotu a hodit si kamenem po izraelských vojácích - doufaje samozřejmě, že ti zachovají klid a nechají si to líbit. Tak se aspoň šuškalo ve východních kuloárech. Faktem je, že íránský mocenský nárok musel mezitím už pochopit každý. „Existují jen dvě supervelmoci,“ prohlásil Mahmúd Ahmadínežád již před měsíci: „USA a Írán.“

„Tak se Ahmadínežád zase vrátil domů, aniž by po nás hodil kamenem,“ uzavřel jeden izraelský hlasatel lakonicky zprávy z posledního dne jeho libanonského pobytu. Následovala bouřlivá diskuse, nakolik je na místě tohoto židobijce přirovnávat k Adolfu Hitlerovi.

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
Přeložil Pavel Mareš

www.israelnetz.com