Je tomu už pětadvacet let, co byl prezidentem Běloruska zvolen Alexandr Lukašenko, a konce nevidět. Nemá ve své funkci zrovna ustláno na růžích, je zřejmé, že si šéf sousedního Ruska na Bělorusko dělá choutky, zatímco Lukašenko by se radši kamarádil s bohatší Evropou a západním světem, tam by mu nehrozilo, že bude někdo omezovat jeho moc. Jenže to by napřed musel vládnout demokraticky, což neumí a rozhodně nechce. Dává si ovšem pozor, aby si demokratickou část světa moc nerozházel, takže se už léta drží zpátky: nedává své odpůrce popravit, občas po vnějším tlaku propustí nějaké ty politické vězně a o strašlivém teroru v zemi nemůže být řeči.

V Bělorusku vládne ovzduší, které by se nejspíš dalo přirovnat k atmosféře československé normalizace: pokud se člověk drží v prostoru, který mu lukašenkovská moc vyměřila, může si namlouvat, že je vlastně svobodný, a velká většina obyvatel se s tím celkem spokojí. Mohou chodit do práce, nakoupit si, co je k mání, dívat se na televizi, která Bělorusko zobrazuje jako nejlepší z možných světů, ba mohou i brouzdat po internetu a za zavřenými okny sledovat i západní rozhlasové či televizní stanice, třeba polskou televizi Belsat, kde se běloruská realita na růžovo nelakuje.

Přesto se v té zemi vyskytují i občané v našem smyslu tohoto slova, lidé, kterým vadí, že se v zemi falšují volby, že je úředním jazykem ruština, a hlavně že není možné vést veřejnou diskusi, snažit se tam zavést skutečnou demokracii. Veškerá veřejná kritika prezidenta a jeho mocenských úřadů je nebezpečná: není sice dnes už pravděpodobné, že takový kritik zmizí bez soudu, bude popraven nebo odsouzen na desítky let, ale rozhodně ho nečeká ani pohodlná a úspěšná životní či profesní dráha.

O Bělorusku se u nás ani jinde v Evropě moc nepíše, ostatně o Nursultanu Nazarbajevovi, který stál v čele Kazachstánu neuvěřitelných devětadvacet let, jsme se taky moc často z médií nedozvídali. Pro sdělovací prostředky jsou zajímavější země, kde se něco děje, z těch postsovětských hlavně Ukrajina – pochopitelně, kdo má psát nebo mluvit o mrtvolném klidu? A kdo by to se zájmem četl nebo poslouchal?

Je mi líto té menšiny Bělorusů, kteří se přese všechno snaží poměry v zemi změnit. Musím sice poctivě uznat, že válka nebo ohrožení válkou je horší, ale umím si živě představit beznaděj, jaká na člověka padá v hnusné, pokrytecké normalizační atmosféře, jejíhož konce nevidět. Naprosto chápu, že není dost dobře možné vtrhnout do Minsku, svrhnout diktátora, nadělit lidu sladkou svobodu a pro jistotu ji léta vojensky hlídat, takové věci se ve slušné společnosti říká invaze a okupace. Jenže sama taky cítím beznaděj a hlavně bezradnost, i když jsem volby v Bělorusku viděla, takže vím, že se bezohledně falšují, ale že by většina voličů stejně dala hlas Lukašenkovi. Ostatně – u nás se volby nefalšují, a taky nejsem s výsledky spokojená. Chabá útěcha.

LN, 12.7.2019