Nedávno jsem si uvědomil, že letos 1. září bylo to tři čtvrtiny století od mého vstupu do první třídy. S rostoucím věkem můžeme operovat s částmi staletí. Až později jsem četl výrok nějakého filosofa, jméno nevím, který mne doprovázel celý život: kdo chce, toho osud vede, kdo nechce, toho vleče. Osud byl zhmotněn maminkou, která mne ke své lítosti, to přiznala časem, doslova do školy dovlekla. Uslzený, kladl jsem neustále odpor, do budovy jsem nechtěl. Byla to škola v Praze na Vyšehradě v Botičské ulici. Z roku 1885, jak stojí na fasádě.

Nechtěl jsem, protože jsem měl staršího bratra, tudíž jsem věděl, co školní docházka obnáší tím spíš, že když ho ještě doprovázela maminka, brala i mne jako eskortu, abych nebyl doma sám. Vstával jsem proto s bratrem, podle mého soudu za kuropění.

Můj další důvod odporu byl v tom, že jsem se od bratra naučil číst coby samouk, a pokládal jsem tak své vzdělaní za ukončené. Co dělat ve škole? Na mně selhávala tehdejší vějička většiny rodičů – tam tě naučí číst. Potřebu dalšího vzdělávání jsem tudíž nikterak necítil, byl jsem proto vskutku odvlečen a podrobil se. Pak mne některé předměty přece jen zaujaly, a díky slušné paměti a jednoduchým osnovám s tím nebylo moc práce.

Usazen do dřevěné škamny, seděli jsme dva vedle sebe, s rukama za zády jsem měl pocit vězně. Přede mnou ve žlábku šikmé desky byl kalamář, který pan školník Rožánek doplňoval novým inkoustem. I tohle zařízení se mi stalo nepřítelem. Psali jsme ještě perem s násadkou, nešlo mi to, byl jsem obouruční, ale musel jsem používat pravačku. Bez úspěchu; nikdy v životě jsem neměl jedničku ze psaní. K tomu zlomyslné pero udělalo kaňku obvykle na konci pracně napsaných písmen, bez toho nevzhledných. Plnicí pera přišla až ve druhé třídě.

Jsa malé a drobné postavy, byl jsem z kluků asi nejmenší, jsem se ocitl v první lavici. Další újma, být doslova na ráně. Nemohl jsem se věnovat něčemu užitečnějšímu než čtení slabikáře, což byla náplň první třídy. Pravda, užitečnější činnost mne nenapadala. Tohle místo mělo i další nevýhodu. Ve škole se topilo kamny, velkými kovovými válci skoro po strop třídy, v nichž pan Rožánek záhy zrána zapálil oheň a během dne ho udržoval. Kamna byla v zadním rohu místnosti. Až po letech jsem se ve fyzice dozvěděl, jak se šíří elektromagnetické záření, zde tepelné. Poznal jsem to však v praxi; nejtepleji bylo těm vzadu, ke mně docházelo spíše zbytkové teplo, a řada u okna na tom byla nejhůř.

Světlým bodem nehostinného světa školy byla naše paní učitelka Koldová, později provdaná Cejnarová, žena s laskavostí hodnou jeptišky. Trpělivá, vlídná. Se mnou měla problém, už jsem byl větší a posunul se do vzdálenější lavice, a na výuku jsem moc nereagoval. Nehlásil jsem se. V žákovské knížce bylo každý víkend – „málo součinnosti“ a totéž slyšeli rodiče na třídní schůzkách. Až po letech jsem přiznal, že jsem rád četl, tedy i pod lavicí, a to rodokapsy, Romány do kapsy. Sešitová předválečná vydání westernů. Je zajímavé, jak se dokážeme vycvičit – četl jsem si, a občas zbystřil pozornost na výklad, takže vyvolán jsem odpovídal správně. Při zkoušení jsem pokračoval v četbě a jen podvědomě hlídal, zda nepadne moje jméno.

Dalším světlým bodem se stali kamarádi. Botičská ulice je rozhraní, na jednu stranu vyšehradské ulice, na druhou stranu, trochu dál, Nusle Údolí, známé též jako Jamrtál. Tehdy už skoro předměstí. Po vyučování jsme se, kluci, rozdělili před školou, vyšehraďáci vlevo, nuseláci vpravo. Naše hejno směřovalo k domovu, cestou ne vždy přímou. Naším retardérem byl totálně zanedbaný a tím malebný park Folimanka, což bývalo nemalé zdržení, případně cesta korytem Botiče. Pak se z našeho hloučku kamarádi oddělovali a mizeli v domech, nakonec já, poslední. Bydlil jsem nejdál. Ráno se obraz opakoval v opačném sledu – vyrážel jsem první a postupně naše parta narůstala.

Vypadá to jako vzpomínkový optimizmus starého muže. Něco na tom je uvážím-li, že tehdy, v padesátých letech, nám učitelé, učitelek bylo málo, zajistili klidné dětství. Ovšem není zlato všechno … Nuselské byty vytápěné uhlím neskýtaly zdaleka dnešní komfort. Ráno vztyk do studeného pokoje, mytí v ještě studenější vodě v koupelně, kde se teplota vzduchu moc nelišila od té vody. K snídani Melta vařená na plynu, který byl ale slabý, takže plynová karma byla z říše snů. Naše oděvy byly po válce všechno jiné jen ne teplé a v zimě jsme se brodívali sněhem ulicí Na Slupi, která se neuklízela. Do školy jsme dorazili prokřehlí až zmrzlí a roztávali jsme jen postupně. Pan Rožánek nemohl dělat s kamny zázraky, ostatně uhlí nebylo nazbyt. Párkrát byly dokonce „uhelné prázdniny“, ve škole se netopilo a my měli úkoly domů. Ohřáli jsme se až odpoledne doma, kde bylo tepleji aspoň v kuchyni. Většina matek byla tehdy v domácnosti.

Přece jen něco mi zůstalo ve vzpomínce na učitele, na kamarády. Když jsme na konci páté třídy dostali vysvědčení, naše třída se zastavila ve vestibulu, a paní učitelka Cejnarová se s námi rozloučila, otočila se, a rychle odcházela. Ramena se chvěla pláčem. Měla nás opravdu ráda a my jsme byli jediní v jejím životě, které vedla jako třídu od první do páté.