Je to má enkláva! Sen. Lázně Kynžvar. Kumulované vzpomínky na mé rané dětství. Kdybych tam jezdil každý týden, klidně by mi Lázně Kynžvart už zevšedněly; ale já tam nejezdím. Já se tam nevracím takřka vůbec a za celý život, vždyť je mi 58 let, jsem tam byl jen párkrát. Spočítal bych ty návštěvy na prstech. Přitom je Kynžvart nedaleko. Kousek od mého bydliště – a ne někde na Moravě. Takže nemusím přes půl Čech. Takže…

Takže si často říkám, že si „to šetřím“. Kdo tohle dělá, je ale, pěkně prosím, lenivý skunk. Umře - a nic neviděl. Nezažil. Nezopakoval si řádně ani to dětství, ačkoli je najednou ve futrálu.

Vím, vím: slovo futrál nezní pěkně. No, ale majitel Barrandova Soukup ho tuhle ve své televizi opakovaně užíval, tak mi to utkvělo. A ne že bych se na pana Soukupa díval pravidelně, chci-li ale vyloudit smích, tedy svůj, chci-li ho zase jednou uslyšet, pustím si Barrandov - mezi sedmou a devátou. Soukup, totální populista, mluví, mluví, mele a zázračně vystihuje mentalitu určité vrstvy společnosti, která není tak nepočetná, a říká přesně to, co ta vrstva očekává, že uslyší.

Někoho právě tyto miliardářovy rozbory všeho (jo, opravdu všeho) vyléčí z bolu, který zrovna cítí, když tak sleduje, jak se v politice řítí mnohé do „kopru“, ale já sám bych doporučoval ignorovat i Barrandov (bude či nebude Soukup jednou kandidovat na prezidenta?) a zajel bych autem na Kladskou. - Je to lesknoucí se, vlnami čeřené jezero ve Slavkovském Lese, až tam úplně nahoře, právě nad Kynžvartem; a když mi byli čtyři roky (1968), byl jsem tam poprvé. Většinu toho léta jsem žil v Kynžvartu a jako by to byly roky. Zažili jsme tam i okupaci - a napřesrok jsme jeli s rodiči na prázdniny zase tam a stále mám ještě chřípí plné vůně trávy na stráni, kde mi otec prvně předčítal o Ali Babovi. Chodili jsme z Domu sester, kde nás ubytovali, s demižonem pro minerálku k prameni Viktorka, což je místo v takové „pagodě“… a jde se kapánek do kopce. Tehdy se ještě dala voda (plná bublin) napouštět zdarma a bez omezení; strašně mi chutnala. „Tady to ale mají přesný, v tom Kynžvartě,“ říkal jsem si. „Ti se maj!“ Proč by kupovali minerálku v láhvích? Tohle byla mana.

Neříkám, že není i dnes, jenže dnes mi „jede“ voda z pramenů už méně.

Pořád (ovšem) lepší, než kdyby v „altánu“ Viktorka začali čepovat Red Bull.

Měl jsem v Kynžvartě i tříkolku a napřesrok už koloběžku a v létě 1969 jsem na ní jezdil jako pominutý. Rozkoš! A to znamená, že od Viktorky jsem letěl písečnou cestou, která měla ale schůdky z trámků, i bral jsem to skok a skok přes ně. Jiná má trasa vedla po asfaltce, zužující se kamsi šikmo dolů k pile, přesto do zelenavého přítmí. Sotva kdy jsem dojel na konec. Procházky už bez „kouzloběžky“ probíhaly taky a na konci jedné polní cesty ležel zelený močál. Ono slovo „močál“ tehdy padlo - a od té doby si při jeho zvuku představím to místo. Po letech jsem ho proto hledal - a našel. Jako většinu dalších míst. Máloco zku-vili! Dítě si zapamatuje moc a moc momentů a míst, ale lepší, ještě lepší a zcela speciální paměť kluka začne fungovat, teprve když ho vezmete na cesty. No, a mě vzali.

Nebo když dítě převezete z domova a na měsíc usadíte v Kynžvartu. I stalo se - a já tam žil. Měl jsem oblíbené pískoviště, už zmizelo. Měl jsem žlutý zámek, ale není tak žlutý. A ani žlutá není, ona je totiž barvou, která se tvoří teprve na sítnici!

Měli jsme tam i hrad, ze kterého zbývá málo, a je na kopečku a roste okolo les. Přesto tam tlačila maminka kočárek s mou mladší sestrou a stále vidím, jak to bere zkratkou. Jak se s babičkou opíraly o kmínky smrků. Velel jsem. Konečně jsme nahoře. Konečně mohu běhat po základech zříceniny… a vidíme zmiji. Prvně. Mrtvou. A zase v Domě sester, kde mi čtou fascinující pohádky, kde je terasa, ta terasa překrásně vyasfaltovaná, a já po mí jezdím a pozoruji bulky toho asfaltu. Kladská mi tehdy vážně připadala jako moře a zdálo se mi v noci, že se topím. Zalykám. Na konci silničky do Mariánských Lázní, po které tehdy skoro nejezdila auta, stála chalupa a říkal jsem jí Perníková. Vždycky jsme k ní museli na můj popud dojít. A je tam pořád. Vypadá úplně „normálně“, jak by řekl Soukup, a i ten močál je banální. Bolševníku je nějak míň a zámek zachránili od dřevomorky, což bych nečekal. Myslel jsem, že už bude zavřený navždycky. A žil uvnitř celá léta nejenom Metternich, ale třeba i Ladislav Fuks - a napsal o zámku knihu. Svou první. V lese jsou písečné rybníky, kam se chodil koupat, a kus za zámkem je místo, kde psi roztrhali jistou šlechtičnu. Dnes tam sice taky začíná golfové hřiště, ale nějak moc mi to nevadí. Je to tráva a žádná místa mého dětství nezválcovali. Většina zůstala a pořád mi to v Kynžvartu připadá stejně rozlehlé, obrovské, jako když jsem byl kluk! Přitom je to prťavé. Jde o stráň, o dva prameny, o pár ozdravoven, o potok s mlýnky; ten potok vytéká z podzemí. Jde jen o zurčení vod a vůni trav a není to rozsáhlé území, nicméně uvnitř paměti celý jeden svět. A snil jsem o té zemi kouzel doma a zdálo se mi roky nemožné se do ní vrátit. Dětství nevrátíte. To ne. Ale tam zůstalo. Jistý jeho článek.

V polovině sedmdesátých let otec koupil auto, náhodou taky žluté, a jeli jsme tam. Nezapomenu, že se v Kynžvartu zrovna konaly závody veteránů do vrchu. Pak jsem tam zase dlouho nebyl a přišel převrat a v devadesátých letech jsem pracoval u vlakové pošty. Mimo jiné jsme přes noc jezdili z Plzně do Chebu. Tam hned u nádraží měl každý z nás pěknou ložničku. Anebo normální ubytovna, když to řeknu „normálně“, a zpátky se jelo teprve nazítří odpoledne. Jednou jsem se tam dostal s Vaškem Platilem (vždy jsme jeli s někým jiným, což se prostřídalo až tak za měsíc, dva), což byl takový sympatický, nečernobílý Douglas Fairbanks, i když doma asi pod pantoflem. Ne, nechci přehánět, ale v práci byl rád. To však většina z nás. Byl to ideální „job“. Šéfa jste neviděli, jak byl rok dlouhý. Jezdili jsme i do Prahy, do Brna, do Varů, do Domažlic, do Klatov, do Tachova, do Stříbra, do Budějovic.. a chodili jsme všude, když byla chuť, na výlety, ale já si spíš bral knížky. Žil jsem takto až do svých třiatřiceti a normální pracovní procesy se mě absolutně nedotkly. V Chebu jsem tehdy ale pořád kupoval pitomé bigglesovky, které jsem ani nečetl, a jeden kolega mě na ubytovně jednou sváděl, což mě vyvedlo z míry. Ne, od Vaška Platila takové ataky čekat nešly, ale stejně jsem mu utekl. Lehl jsem si ráno na hodinu a možná ještě méně, vstal, a zatímco Venca chrápal, osvobozeně jsem jel vlakem právě do Kynžvartu. Tam jsem to prochodil - a byl absolutně omámen a šťasten a navrácen do dětství. Něco se změnilo, něco bylo už v dětství jen skládka, to je fakt, ale pocitově jsem byl vtažen do světa pětiletého a zas viděl „obří“ lázně pět let starýma očima. Na místní lidi jsem se usmíval a psal o tom dopis jedné dívce, ale to mi nestačilo, nakonec jsem sesmolil knihu. Vyšla až někdy roku 2001, už je rozebraná a za moc nestojí, řekl bych, a to, že za moc nestojí, vím hlavně proto, že jsem ji letos kompletně přepsal. Trochu to pomohlo, ale nejsem lumen a vlastní stín jsem prostě nepřekročil. Tu novou verzi jsem rádoby vtipně nazval Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů - a je v rukou mého redaktora. A fotografie?

Snímky Kynžvartu jsem zatím nedodal, ale po tomto článku se to stane. Přidal jsem do nové verze taky osm bizarních pohádek a je tu i jakýsi příběh, ale pro mě je podstatná pouze krajina. Stráně. Výhledy. Vzpomínky. Lesy. Potok. Rybníky. A Kladská, které jsem jako dítě říkal Kladka... Klad-ka! Tam je vážně klid. Odpočinete si od všeho. V penzionu, třeba i s golfovou holí. I já tam svého času bydlel v penzionku, když bylo synátorovi tak deset, a vodil ho po „svých“ místech. Večer a ráno jsem mu tenkrát četl Nekonečný příběh, což je docela fuška dát celé. A určitě na syna NEudělala dojem žádná ta místa (močál a serpentiny a soukromý bazén, odkud mě s taťuldou tenkrát vyhodili), ale líčil jsem vzpomínky jako ohnivý táta - a nezastavitelně, tak nadšeně, že to snad přece trochu pochopil a pobral. – V nedalekých Mariánských Lázních, kam dojdete (okolo perníkové chalupy) za chvíli, je to rovněž překrásné (a klid), ale na Lázně Kynžvart já sám nedám dopustit.

Jestli jste z něčeho otrávení, anebo jste dlouho s něčím válčili, třeba vás taky uzdraví.