28.10.2020 | Den vzniku samostatného československého státu


VÍKENDOVINY: Ztraceno v hubě

19.9.2020

Já vím, že je známější titulek, dnes už snad dokonce hláška „ztraceno v překladu“. Ale já více znám systém „ztraceno v hubě“. Tedy na cestě mezi mozkem či jeho částmi a vlastní hubou. V mozku prý jsou dvě centra řeči, a to Brocovo centrum řeči se prý věnuje jenom tvorbě samotné řeči, přičemž Wernickeovo centrum zabezpečuje její porozumění. Jak to běží z mozku do mluvidel, česky do huby, to nevím. Ale jak říkal Jan Werich, „mozek se diví, co vlastní huba mele“.

Předem se musím přiznat, že jsem natolik zaostalý, že si dokonce předplácím noviny, tedy denní tisk, a – dnes skoro neuvěřitelné – dokonce si v něm i čtu. Někdy i v přílohách. A když zde už odhaluji své intelektuální zvrhlosti: já si dokonce čtu i v příloze MfD zvané ONA DNES. Tedy v holčičí tiskovině. Tam mám ovšem čtení rychle za sebou, neb většinou čtu jen takzvaný „sloupek“. Sloupky já miluju, jsou esencí vyjadřovací stručnosti, což mně schází. I když kdysi mi bylo nabídnuto, hned po sameťáku, psát sloupky do Lidové demokracie. Což jsem odmítl a dodnes mě to mrzí. U výtisků ONA DNES pak dále čtu na konci fejetony. V čísle 31/2020 vyšel fejeton „Ztraceno v překladu“ od (dle fotografie a jistě také v reálu) půvabné paní Kamily Špráchalové. Moc se mi líbil. Tak jako autorka ovládám nejlépe češtinu. Když mluvím slovensky, ohlíží se moje žena kolem sebe, zda se někde neobjeví někdo se slovenskou vlajkou, páč říká, že by mne mohl nějaký podtatranecký „národniar“ fyzicky napadnout za prznění jeho mateřštiny. Nie je to právda, ja viem, že veverka se nehovorí po slovensky „drevokocúr“, ale veverička. A že nemám při tanci lichotit slovenské krásce slovy „Anka, vy perla!“ Lebo mi odvetí: „Ja něperla, to čižma vrzla.“

Ale zpět k tématu. Já si myslím, že občas nejde o ztrátu „v překladu“, ale o ztrátu na cestě mezi mozkem a hubou.

V době, kdy jsem čítával své fejetony a vůbec vystupoval v Čs. rozhlase v pořadu Kolotoč, scházela se parta autorů a interpretů v redakci a „rozhovořovali“ jsme se. A mluvilo se také o překecech. A kdosi z rozhlasáků tam přinesl pásku s natočenou rozhlasáckou historkou. Pamětník z dob, kdy se ještě vysílaly vstupy do vysílání živě. Na brněnské stanici Československého rozhlasu byly tehdy populární pořady, v kterých vystupovali různí „strécové“ a „tetičky“ a vyprávěli poučné či veselé venkovské příhody. Rozhlasová uvaděčka pořadů měla pronést úvodní větu (cituji z hlavy, možná trochu nepřesně): “Vážení posluchači, a nyní vám „teta“ Bóža poví…“ +

Z rozhlasových aparátů se však z úst hlasatelky ozvalo: „Vážení posuchači…Promiňte ….. Vážení počuchači …..Promiňte….. Vážení poklusači….(dlouhá pauza).....
V-á-ž-e-n-í--p-o-s-l-u-c-h-a-č-i, (hlasitý nádech), a pak hlas pokračoval: „…a niní vám těťa Máňa…“ A bylo to!

Inspirován autorkou o překecech v cizích řečech, kde člověk většinou ustrne na úrovni lekce 10, mám také mnoho veselých historek z překecávání. Hlava něco chce říct a z huby vypadne nějaká hovadina.

Kdysi jsme byli s manželkou na Silvestra 67/68 v její rodné obci. To už jsem měl dojem, že bulharsky mluvím docela slušně a na úrovni. Ovšem když ve venkovském domě, kde bylo shromážděno početné příbuzenstvo v místnosti plné vína, uzenin, sýrů a dětí. Do koberců rozvěšených na stěnách, jak bývalo na Balkáně zvykem, se nořila vůně z kebabčat.A vtompřišel ten okamžik. Ten, kdy zdatní mužové – a v té době nebyl v Bulharsku muž, který by nebyl „zdatný“ po tom, co stařičké pendlovky dovezené ještě za cara Borise III. z Československa odbyly půlnoc, měl jsem jako čestný host pronést slavnostní přípitek. I soustředil jsem všechny duševní síly.

Ty byly ovšem nahlodány mnohými pozřenými laskominami a vypitým vínem. Chtěl jsem dbát na to, abych sebe, naši rodinu a vzdálené Československo náležitě representoval. Moje rodná zem byla tehdy balkánskými pamětníky první republiky, a to nejen v Bulharsku, ale obecně na Balkáně, označována za „malou Ameriku“.

Mimochodem, tehdy byli Češi v Bulharsku běžně označováni za „bílé židy“, a to nikoli z rasistických důvodů, spíše jako výraz obdivu ke schopnostem a bohatství. Ještě za turecké nadvlády jezdili vzdělaní a bohatí Češi v Bulharsku zakládat moderní školství, umění, vědy, archeologii i továrny. Že to není pejorativní označení, pochopí ten, kdo ví, že Bulharsko bylo jediným státem v područí nacistů, který své židy nikdy Němcům nevydal. Bulharský car, bulharský parlament i bulharská pravoslavná církev to odmítly. Hitler to nerad akceptoval.

Ale k tomu přípitku. Byl jsem rozhodnut pronést přípitek úderný, jasný a stručný. Měl znít: „Na zdravie!“. Ovšem to chtěl mozek. Ale z huby ke společnosti, kde se všichni veselili a bratřili a mužové se chystali na své slavnostní přípitky, vypadlo hlasité a rázné: „Do viždane!“ Což znamená „na shledanou“. V místnosti bylo takové ticho, že i babky brebentilky v černých šátcích, které jsem vždy viděl, jen jak neustále jedna druhé něco vykládá, zmlkly. No, nakonec se to vysvětlilo. A nevydědili mne.

Pár let předtím jsem podobně exceloval ve Vídni. Přijeli jsme od strýce z Wolkersdorfu, kde jsme byli na návštěvě, do Vídně, abychom vyhledali dalšího našeho příbuzného, manžela jeho dcery, který se skutečně, ale skutečně jmenoval Zimmermann (čti Cimrman). Ovšem nikoliv Jára Cimrman, ale Jozef. Původním povoláním mašinfíra.

Pracoval v honosné budově generálního ředitelství ÖBB (Österreichische Bundesbahnen). Barák neoklasicistního rázu, něco jako u nás bývalý ÚV KSČ, dnes ministerstvo dopravy. Samý štuk, kámen a mramor. A za vstupem vrátnice. Jako kdysi na úřadech u nás. Bouda, laťovaná okénka, uvnitř dědek s brigadýrkou na hlavě. I zeptal se, co chceme, já svojí „böhmisch“ němčinou požádal vrátného, aby mi vzdáleného příbuzného zavolal. Což se stalo. Po schodišti k nám pak scházel pán ve středním věku, silně napadající na jednu nohu. A hlaholil rakousko-vídeňsky cosi jako „Krýs kot, Wenzl“, což v německé němčině mělo být zřejmě „Grüß Gott“.

To, že dotyčný pajdá a že na mne opět zahlaholil místní vídenštinou, mne tak zmátlo, že jsem mu vyšel v ústrety a pravil: „Auf Wiedersehen!“ To zase vyvedlo z míry jeho.

Měl jsem být připravený. Nejprve na to, že vídeňská němčina se má ke klasické němčině, tedy spíše měla, jako čeština k hanáčtině. Jak to presentoval herec Zedníček v hanácké větě: „Stoji, stoji, faju v čoni a cok fok!“ Což je věta, v které Hanačka v místním nářečí komentuje svého muže, který stál na peroně na nádraží, kouřil dýmku a ujel mu vlak.

Můj strýc Kárl z Wolkersdorfu, jeho tchán, když jsme prvně přijeli do Vídně, nás při prvním setkání na Franz-Jozefs-Bahnhof uvítal na nádraží vídeňskou němčinou, když pravil – tedy podle mého ucha: „Krýs kot! Ví geé na haá!“ Což měl být pozdrav a sdělení že půjdeme domů (k nim). Tak jsem začal poznávat nejen vídeňskou němčinu, ale obecně rakouské poměry. Strýcovo informační sdělení, před setkáním přímo ve Vídni s jeho zetěm, Jozefem Zimmermannem, který dělá na ředitelství rakouských drah, poněkud neobsahovalo mnohá další podvysvětlení. Jako že Pepi byl mašinfíra a naboural s lokomotivu do jiného vlaku. A pak jej, i s kulhající nohou, v rámci rakouských národních politických zvyků, zaměstnali na ÖBB Büro. Třebaže pajdá a boural. U úředníka v Rakousku to nevadí. Důležité je, odkud je, z kterého „Gau“ pochází a koho jeho rodina volí.

Jistě by se dalo vyprávět mnoho dalších příhod na toto téma, zvláště pak z mých pracovních pobytů ve Španělsku i jinde v Evropě a blízkém okolí, ale to snad jindy.

Kouzelnou a děsivou příhodu, co se může dít mezi mozkem a mluvidly, si nechám na závěr. Svého času jedna moje příbuzná, tehdy mladá dívka, šla v pozdní večer parkem jednoho lázeňského města. Když tu se zjevil místní úchyl a stoupl si před ni a rozevřel plášť, pod kterým byl nahý a vzrušený. Bylo šero, v parku nikde nikdo, a dotyčná se zcela pochopitelně vyděsila.

Nereagovala ovšem tak, jako jedna moje kolegyně z práce, žena zkušená a rázná. Když se před ní obnažil jakýsi úchyl, pravila, jak později řekla, aniž by to vlastně původně říci chtěla, s pohledem upřeným na onu trčící věc: „Už jsem viděla lepší.“ A v šoku postoupila k dotyčnému s rukou nataženou k obraně. Ovšem tak, že se úchyl se zřejmě domníval, jako že by chtěla onen orgán či úd, nebo jak se to dnes správně nazývá, přímo ručně zkontrolovat. Jak pak pravila, dotyčný bleskurychle zavřel baloňák a s poněkud pištivým křikem zmizel v houští.

Ovšem, zkušená žena je zkušená žena, ve věku nad třicet let podle naší sexuologické statistiky už nějakou tu pánskou ozdobu viděla, takže může reagovat jinak než nezkušená mladá dívka. Úchyl je úchyl. I když jen stojí a trčí.

Ženy, jak je obecně známo, reagují na nebezpečí či jiné nepříjemné věci hlasitým projevem. Mají to dáno tak nějak geneticky. Kdo má manželku, dcery anebo vnučky, ten ví, že jejich jekot řádově převyšuje jakýkoliv zvuk, který dokáže vydávat chlapeček. Případně i nějaký hlučný vysokoobrátkový stroj.

I ona mladá příbuzná při prvním spatření exhibicionisty použila své hlasivky a za začala křičet. Jak to komentovala potom: ječela, co to šlo. Jenže k jejímu samotnému údivu nekřičela POMOC anebo jinak podobně, jak by chtěl mozek, ale vřískala z plných plic „HURÁÁÁÁÁÁ!“ Hanbář se prý šíleně vyděsil, otočil se na podpatku a prchal i s vlajícím pláštěm, který odhaloval jeho nahé pozadí. To byl prý také dost děsný pohled.

Pokud by tyhle příhody posuzovali vyznavači Freuda anebo Junga, nalezli by zde jistě mnoho studijního materiálu. Například zda té dotyčné onen úchyl nepřipomínal v podvědomí někoho příbuzného, či nějaký předmět (schválně, jaký? ale bacha, tehdy robertky nebyly!). A to si netroufnu vůbec uvažovat o stylu uvažování genderistek a zastánců hnutí LGBT!

Já si osobně myslím, že tehdy, v tom dávnověku, mělo na onu mladou dívku největší vliv umění. Konkrétně tedy pro mládež povinná, ale i někdy dobrovolná návštěva sovětských válečných filmů. Tam se HURÁ křičelo snad každých pět minut. A po nástupu hrdinných sovětských vojáků nepřítel byl buď poražen, zničen anebo zbaběle uprchl. Takže dotyčná to křičela vlastně správně. Jak si to vyložil úchyl, to už je jiná otázka.

P.S. Chcete-li si připomenout mládí a pobavit se na skutečně dobrém a humorném válečném sovětském filmu, podívejte se na „Bílé slunce pouště“ z roku 1970. My se na něj dívali před lety na chalupě na vypůjčené kopii snad třikrát.

P.P.S. No, a nezapomeňte si koupit vedle inzerovanou moji knížku „Kdo rád jí, až zvedne ruku“. Což je jednoduché …. Podívejte se doprava, tam je obrázek obálky a pod ním si můžete kliknout. Vánoce jsou pomalu za dveřmi, skoro všechna zábavní místa jsou zavřená, anebo zarouškovaná (a nebude to do jara o moc lepší). Tak si kupte pro sebe, pro tetičku, strýčka či pro vám známého jiného pamětníka knihu z dob, kdy tu nebyl koronavirus. A byla sranda.



Testujeme s Pampers: Vyzkoušejte dětské čisticí ubrousky s kokosovým olejem!
Testujeme s Pampers: Vyzkoušejte dětské čisticí ubrousky s kokosovým olejem!

99 % přírodních ingrediencí a 1 % šetrných složek pro ochranu pokožky. To jsou dětské čisticí ubrousky Pampers® Coconut Pure™, které můžete...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.