20.9.2020 | Svátek má Oleg


VÍKENDOVINY: Vždyť přece létat je tak snadné! (1)

13.7.2007

"Létat jako pták! Vznášet se k oblakům a hledět slunci vstříc! Vstupte do Svazarmu!"
No, tak do Svazarmu mě nevzali, páč, jak jsem se hodně později dozvěděl, byla pilotní škola bezmotorového létání určena hlavně pro budoucí prověřené obránce vlasti, což dneska někteří bývalí svazarmovci v životopisech poněkud tutlaj. U mne soudruzi usoudili, že i kdybych se přeci jenom náhodou naučil lítat, což podle výsledků na základní škole nebylo tak jisté, pravděpodobně bych, dle jejich mínění, i se svěřeným socialistickým majetkem - tedy letadlem - uprchl do kapitalistické ciziny. Čemuž bylo nutno předběžně zabránit. Takže já letadloplachtění ne.
Povolávací rozkaz na letiště Čáslav - Chotusice mne tedy poněkud překvapil a potěšil. Ovšem jako řidič Tatry 111 jsem sice u letadel a kolem letadel byl furt und furt, jak jsme tehdy říkali, my západní Slovani, ale to bylo tak vše. Do letadla ani náhodou! nebo, spíš, když už, tak tedy spíš náhodou. A jak já bych se byl býval byl rád svezl třeba ve stíhačce "spárce" Mig 15 a nebo 17. (Spárka je takový to bojový letadlo, tedy co v něm letěj dva a řídí jen jeden.) Ach, ach, touhy mládí.
Když jsme pak později zahrnovali velkou díru kousek od ranvaje, která tam vznikla, jak to jedna patnáctka zapíchla rovnou do země, tak už mě to nadšení poněkud opouštělo. Zvláště, když z pilota se pak pohřbívaly jen boty a výložky.
Rozkaz kapitána Dirbáka, abych si vzal služební tašku a padal k letadlu, mne silně překvapil. Nejdřív jsme se lekl a zaradoval zároveň, jestli to nebude fakt k migu ale hned mne vyvedli z omylu. Měl jsme se dostavit i se zapečetěnou taškou k letadlu dopravně-kurýrnímu. Teď mě napadlo, taška byla zapečetěná, něco sem v ní nes´, nebyl já tehdy vlastně podle některých dnešních novinářů taky nějaký donašeč, co o tom dodneška nic neví? Protože já tehdy tu tašku skutečně donesl a odevzdal nějakému lampasákovi na ostravském letišti. Když jsme tam přiletěli. Komu jsme ji dal, nevím, to si nepamatuji. Já jen věděl, že nazpátek tou kraksnou už nepoletím a nepoletím a nepoletím, to že pojedu do Čáslavi raději třeba vlakem a nebo stopem a nebo pojedu třeba na kole …. a nebo ať mne třeba zavřou. Do tý rozvrzaný hrůzy já už nevlezu!
1 Lisunov Li-2To jsem aspoň tvrdil do telefonu veliteli praporu, když jsem mu předtím hlásil, že aktovku jsem v pořádku předal. Velitel mě předal "zástupci pro věci politické", to pro mladé bylo něco jako polní kurát dneska, jenže nebezpečnější, a když jsem neustupoval a odmítal do té kraksny znovu vlézt, převzal si mne staršina a jakožto pravý východňár původem z Volyně mi sdělil nehledanými slovy ve státem neuznaném československém jazyku a ve frontovém provedení, co se mnou udělá hned, co potom, až se uvidíme, a co se bude dít v případě, že nepřiletím s tím "Líčkem" takže…..
Staršina byl fronťák, nedalo se moc odporovat. I když se sním dalo celkem v klidu diskutovat, to byly tehdá začátkem šedesátých let v armádě takové "uvolněné" poměry. Vrátil jsem se tedy k letadlu a po žebříčku vylezl nahoru. Dech se mi opět zastavoval.
Letadlo, kterým jsem přiletěl a měl odletět, pokud si správně pamatuji byl Li-2, Líčko, jak jsme mu říkali, ruská kopie americké Dakoty. (Viz zde a obrázky v článku.) O to, že to bylo ruský letadlo, nešlo. Co se týče letadel, nemám nic proti Rusům. Ale mám všechno proti letadlům, co vypadají jako by je nikdo neopravoval od dob bojů o Ostravu. Hliníkový plášť opelichaný a vyspravovaný, možná ještě po německých kulkách, zevnitř pohled na konstrukci a upevnění křídel.
Ráno , po kvapném nástupu do letadla, kam se lezlo zezadu a pak se šlo chodbičkou nahoru, začal pro mne poněkud dramatický den. Jen jsem si stačil sednout, motory zařvaly a já se rozhlížel po kabině. Podlahu tvořila jakási polodřevěná podlážka, podobná roštům z fabrických sprch a k ní byly přišroubovány nějaká sedačky. Plátěné. Žebra trupu byla vidět a taky bylo vidět, že už mají dost za sebou. Trup byl na mnoha místech "štupovaný", jak říkaly babičky, tedy vyspravovaný a záplatovaný. Kabinu pro cestující od kabiny od letců oddělovala stařičká vojenská celta či deka či co to bylo. Zavěšená na kroužkách na drátě. Onen kus tkaniny byl tak ošoupaný, odřený a vůbec flekatý, že bylo lehké si představovat, že v době válečné sloužila tkanina coby přikrývka hrdinů v okamžicích posledních. Ovšem jak jsem znal čs. soudruhy piloty, podle některých fleků se zdálo, že mohla posloužit i při činnostech obrácených, veskrze mírových, tedy aby se tak řeklo, při tvoření nového človíčka.
Motory řvaly a klepaly se. Klepala se i křídla a jak jsme startovali, vypadalo to, jako když si Líčko chce pomoct nahoru i trochu máváním. Soudružskou atmosféru, kde pasažéři, tak ňák, že soudruzi, utužovalo to, že posádka byla s letci téměř přímém kontaktu. Po rozhovoru s věží se konečně ozvalo "Start!" a rozjeli jsme se.
"Kurva, mrcho líná," řinulo se z úst pilota na adresu letadla a jeho motorů, drncání po staré betonové runway na letišti v Mošnově, co postavila ještě Luftwafe, se zrychlovalo, trup letadla se třásl, motory se houpaly na křídlech a jejich doruda rozžhavené výfuky byly jen pár cenťáků od křídel, já jsem se třásl, dole to bouchalo, mlátilo, pak jsme se s drncnutím zvedli a byli ve vzduchu.
Můj první let. To je něco jako první sex. Nové, úžasné, děsné strašně se vám to líbí a ještě 2 Lisunov Li-2větší máte strach.
Držel jsem se fest sedadla sledoval jak vrže a prohýbá se spojení křídel, na které bylo vidět, a bezděčně jsem začal polohlasně drmolit "Andělíčku, můj strážníčku, opatruj …"
"Súdruh, dofrasa, vy sa tuná modlíte či čo?" zařval na mne vedle sedící fungl nový poručík. Na druhé straně v klidu sedící postarší plukovník, hruď plnou řádků válečných metálů, se zastal mne, obyčejného záklaďáka. "Furt je lepší, aby se modlil, než aby se tady posral!" pravil důrazně.
Stoupali jsme k oblakům a já jsem nevěděl, že tenhle let je vlastně takovou první generálkou na to, jak to bude se mnou a létáním v daleké budoucnosti.
Pak jsem ještě párkrát podobnou mašinou letěl a vždycky to byl zážitek. Ovšem jednou…. To jsme se nějak omylem dostal, coby kulturní referent ČSM, na vyhodnocování výsledků společného cvičení. Tehdá, v roce 1963 ještě nebyly vztahy tak vyhrocené. Takže se začalo hodnotit, hodnotit a hodnotit, nejdřív se začalo nalévat z vlastních zásob (vlastně cizích, zásobovatelé vodky byli hlavně sověti) tajně pod stolem, pak už veřejně na stolech a nakonec se porada zvrhla v docela obyčejnou "drůžbu". Silně podroušen po absolvování povinné družby se sovětskými soudruhy, které se nešlo vyhnout a kterou nešlo absolvovat bez silných vodkových následků, jsem dokonce odněkud někam letěl letadle podobném Dakotě, které bylo plátěné a taky ze dřeva. Jen nevím, zda to nebyl jen alkoholický sen. Po povinně vykouřené jedné "machorce" a půl láhve sovětské vojenské vodky může člověk vidět i třeba čerty.
A taky jsem se nemohl při tom letu plátěným letadlem pořádně soustředit. Silně zlihovatělí soudruzi letečtí mechanici původem z Ukrajiny, Běloruska, Litvy a Asiaté někde z dalekých stepí se nemohli dohodnout, zda by ty "sabaky moskaly" bylo lépe postřílet nebo podřezat. Jen v rohu sedící staršina Rudé armády někde od Saratova ,původu povolžsko-rusko-německého jen tiše šeptal: "Zachaču- zarežu. Nězachaču- nezařežu."
Tohle jsem si dodnes o způsobu uvažovaní Rusů zapamatoval. Ovšem, co to bylo za plátěné letadlo, co ještě lítalo v roce 1962, to si nevzpomenu, ani kdyby mi vyhrožovali tím, že mě "zarežů".

Obr. č. 1: Tak to je přesně ono. Li-2. Opelichané, natřené na zeleno, přistávalo se často na travnatých letištích, tohle však stojí v Bělorusku
Obr. č. 2: Smutné oškubané zbytky Líčka v Praze ve Kbelích.

Čtenářům knížek autora:
Pro milovníky dobrého jídla:
Právě vyšla v nakl. Grada nová barevné knížka UDÍRNY - konstrukce-stavba-uzení s návody a plánky, jak si udírnu postavit a jak v ní udit maso, ryby, sýry a další pochoutky. K dostání u všech knihkupců.

Stále je v prodeji úspěšná knížka Kdo rád jí, ať zvedne ruku, což je príma čtení třeba na dovolenou. K dostání u knihkupců anebo u nakladatele, který vám ji pošle na dobírku ( bez účtování balného a poštovného, za konečnou cenu 189, -). Stačí si objednat na internetové adrese redakce@poutnik-knihy. cz.
Mimořádný objev se nalezl v jednom zrušeném knižním skladu! Několik zapomenutých knížek Stálo to za h…. a stejně byla sranda a Hurá na chalupu. Máte li zájem, můžete si je také objednat na dobírku na adrese redakce Poutník. Konečná cena každé z nich je 120. - Kč.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.