16.8.2022 | Svátek má Jáchym


VÍKENDOVINY: Fridrichshafen

28.4.2006

Odborný veletrh ve Fridrichshafenu spojený s kongresem, na který jsem byl pozván, byl stejně nudný a fádní jako všechny ostatní. A tak jsem přivítal možnost navštívit ve volném podvečeru hotelový bazén. K dispozici je pro pasanty bazén, sauna, solárium, vodní vířivky a masáž. Ta ovšem za úplatu.

Plavky s sebou a hurá k bazénu. Dveře s nápisem "Herren", tedy "Muži", jsem objevil rychle a vklouzl dovnitř. Na jedné straně rozlehlé místnosti stály čisťounké lavice a nad nima skříňky s neposkvrněným lakem, na druhé straně přes celou dlouhou stěnu bylo zrcadlo, od podlahy skoro ke stropu. Před zrcadlem viselo ze stropu hafo fénů, tedy vysoušečů vlasů, což mne mohlo varovat. Nevarovalo. Otevřel jsem skříňku a počal se převlékat. V okamžiku, kdy už jsem byl nahoře odstrojen a právě jsem si stahoval kalhoty dolů, vpluly dovnitř dveřmi s nápisem "Schwimming pool", tedy Bazén, dvě naprosto nahaté dámy.

Strnul jsem v pozici sedícího střelce, ovšem místo koltů jsem těsně nad koleny svíral vlastní kaťata.

Dámy slušně pozdravily, jedna si začala fénovat vlasy a druhá se počala v klidu oblékat. Tak tři metry ode mne. Hlavou mi letělo všechno, i možnost zatčení za veřejné pohoršení . Ale nejvíc mě děsilo, že jsem nějak přehlédl nápis FKK - tedy "nudisté" - a že budu muset nakonec ty kaťata stáhnout . A předvést tak světu, representovaném v tomto případě dvěma Němkami, svoje ještě socialistické slipy, které se rozhodně s kapitalistickými nemohly poměřovat. Nakonec jsem nějak ze sebe zbytek oblečení serval a za udiveného pohledu těch dvou, stále nahých dam, jsem na sebe narval plavky vyřítil se k bazénu. Sláva, v bazénu měli všichni plavky! Šmarjá, v jaký já to byl, bohajeho, šatně???

Klid jsem měl jen do té doby, než jsem se vydal do dalších prostorů plaveckého bazénu a příslušenství. V oddělení, kde byla sauna a parní lázně jsem zjistil, že tady se opět chodí bez plavek. Rychle jsem vletěl do páry, která byla postavena jako replika římských lázní. Všechny hlavy se otočily, když můj nahý zadek plácl o mramorové sedátko. Co zase je, děsil jsem se. Co na mně ty kapitálisti tak čuměj?

Pak jsem si všiml, že ostatní návštěvníci posedávající po mramorových sedadlech , mají pod pozadím mikrotenové plachtičky. Prošedivělý postarší pán s nedbalou elegancí utrhl z balíčku na stěně kousek toho průsvitného podprdelníku a podal mi jej s výrazem lorda, který zjistí, že štěně udělalo loužičku na pravém perském koberci. Po této příhodě jsem římskou parní lázeň nenápadně, ale dosti brzo opustil.

V odpočívárně jsem dopadl do proutěného křesla, když předtím jsem byl zbaven igelitového podzadečníku a místní plavčík pode mne rozprostřel běloskvoucí osušku. Vyděšeně jsem mrkal levým okem v předtuše, že není všem hrůzám konec. A taky ne. Z vedlejšího lehátka se zvedla zdatná třicátnice, stoupla si přede mne a s nějakým časopisem v ruce, kde titulek hlásal cosi o nebezpečí AIDS, začala se mnou konverzovat. Dotazovala se na příklad, zda u nás provozujeme bezpečný sex, případně když neprovozujeme, tak jaký provozujeme a co já osobně, co si myslím o tom, který ze sexuálních zvyků je ten nejbezpečnější, co se týče možnosti získat AIDS. V místnosti měl plavky jenom plavčík. Takže jsme se ale fakt nemohl zahalit. Seděl jsem, jak mne Pán Bůh stvořil. Tedy já vím, že na tom měli hlavní zásluhu maminka a tatínek - tedy alespoň doufám, i když staří Římané hlásali heslo "matka vždy jistá, otec vždy nejistý", ale to se tak říká. A taky udělám trochu radosti lidovcům. Tak proč ne, když jim všichni jen nadávají.

Nevím jak vy. Ale sedět nahej v křesílku, když před vámi stojí nahatá třicátnice, nemoct se přikrejt tím ručníkem, co na něm sedíte, aby to nebylo blbý, a vést s ní nezávazný rozhovor, je dosti složité. Nejde jen o to, že skutečně nevím, jak se řekne v němčině "primeros", ale jde o to, kam přitom koukat. Dívat se přímo vpřed, když dáma nemá plavky, stojí a vy sedíte, to fakt nejde. Je sice pravda, že v tom okamžiku hovoříte "přímo k věci", ale je to tak trochu žinantní. Dívat se na zem na spodní část jejích nohou, to je taky blbý. Vypadáte, jako byste neměli odvahu pohlédnou jí do očí. A to zakazuje a nebo nedoporučuje každá příručka správného chování. Ovšem vzhlížet vzhůru mi bránily, jak bych to jen řekl, prostě velikost asi "3", a to dosti pevné. Nějaký muž, snad její manžel, který seděl vedle mne v dalším křesílku a náš tedy… éééé… rozhovor sledoval, rozhodně nemusel...

Uvedu to na příkladu. To přišel pán do butiku a povídá prodavačce:"Helejte, já bych chtěl koupit manželce k narozeninám podprsenku."
"Žádný problém," řekne prodavačka. "Jakou velikost má vaše paní?"
"Sakryš, to já nevím," mne si bradu pán.
"Já vám to předvedu," řekne prodavačka. Ukáže rovnou dlaň a mírně ji pokrčí:
"Takhle?"
"Ne, to né, to větší."
"Tak takhle?" dá prodavačka dvě dlaně k sobě.
"Eště, eště malinko větší," kroutí hlavou pán.
Prodavačka dá dlaně od sebe, tak na deset cenťáků a říká:"Tak takovýhle?"
"Jó, jó," raduje se pán. "To jó. Ale spíš tak jako psí uši."
(To jsem politicky nekorektní co?)

Tak tyhle problémy ten pán, co doprovázel tuhle dámu, neměl. Zato já jsme s tím měl problémy. Za chvíli už vypadala moje němčina asi jako když mluvívali kdysi horalé z Erzgebirge, tedy z Krušných hor, česky. Asi v přepisu do češtiny: "Nasdár, já mlufila tópše šesky. Muj tatinek byla toprá sokolofna." Sakra, já tý němčině dával zabrat. Jak se člověk nemůže soustředit, tedy, spíš se prostě díky přírodě soustřeďuje na úplně jiný věci než by měl, je problém.

Když tahle úplně nahá ženská usedla zlehka na opěradlo ratanového křesílka, co jsem v něm seděl, to už bylo na mne moc.

Hrdinně jsem bojoval svojí chabou němčinou ještě asi tak 15 minut. A pak jsem, přiznám se, normálně zdrhnul. Bleskurychlý převlek v šatně by bývalo nemohlo přerušit ani kdyby se tam převlíkalo celý lyceum. Narval jsme se do oblečení, ignoroval přítomné dámy i pány a na zdvořilý pozdrav, když jsme pádil ven, "Auf Wiedersehen", jsme pravil pitomost, kterou mně vtloukl do hlavy ze srandy starý Klein, když odpovídal zásadně na můj pozdrav slovy "Auf Wieder-holz", a vypadl jsem ven .

V klidu vany ve vlastním pokoji, kde jsem smýval bazénový chlór, jsem potom přemýšlel o tom, zda to plavčík, když za mnou volal, že se těší na moji další návštěvu, myslel vážně.

Do bazénu jsem pak chodil každý večer. Tedy odpoledne, než se šlo "odborně diskutovat" někam do hospody. . . ééééé, čo to tárám... jak říkal Těrazky,… do restaurace.

Proč měli v tom hotelu do jedné šatny, kde se pak všichni svlíkli do naha, dvoje dveře, jedny pro pány a druhé pro dámy, to dodnes nevím. Možná to bylo tím, že cena za přenocování v hotelu s výhledem na jezero a za ním švýcarské Alpy byla tak vysoká, že každé pohlaví mělo nárok na svoje dveře. Aby se necejtil někdo ošizenej. Nevím.

Jednu věc však vím určitě. Zapůsobil jsem určitě na personál i návštěvníky bazénu neotřelým dojmem.



VELKÁ LETNÍ SOUTĚŽ: Léto venku s eMiminem je zpět. Na co se můžete těšit?
VELKÁ LETNÍ SOUTĚŽ: Léto venku s eMiminem je zpět. Na co se můžete těšit?

Rok se s rokem sešel a vy znovu můžete rodinné výlety využít k velké hře na eMiminu. Pravidla hry jsou tentokrát ještě jednodušší. O co hrajeme? O...