Vsadím se, že všichni jezdíte na kole. Každý Čech umí číst, psát, počítat a jezdit na kole. Vzpomínáte na svoji první jízdu? Vítr ve vlasech a zvládnutí rovnováhy? Strýc Bonifác tvrdí, že poprvé byl posazen na kolo v pěti letech, a ještě ten den vyhrál svůj první cyklistický závod v kategorii dorostu, jízdu zručnosti a kdyby uměl plavat, vyhrál by i triatlon. Tchýně Drahoráda se prý naučila jezdit na kole v roce, se konaly olympijské hry. Což může být klidně v roce 1896 stejně jako roku 2016. Vzhledem k jejímu neustále měnícímu se datu narození jsem ochoten akceptovat oba termíny i cokoliv mezi nimi.

V Prdeli Zakopané byla za mého mládí jízda na kole zábavou zbohatlíků, neboť dostatečně rovná plocha, kde se dalo jet na bicyklu, za obdivného vzdychání paní a dívek, byla pouze náves a zpevněná cesta mezi hasičskou zbrojnicí a hospodou. Každý štamgast však byl povinen vlastnit buď koněm či kravkou tažený povoz, který by jej dopravil zpět domů po zavírací hodině, nebo musel pojmout manželku, která by ho domů alespoň hnala svinským krokem. Kdo se nezmohl ani na potah ani na manželku, byl povinen přitlačit kolo značky Ukrajina, aby mu bylo dostatečnou oporou při cestě domů.

Na jednom takovém mě otec naučil jezdit. Na řídítka jsem dosáhl celkem pohodlně, jen jsem musel ruce natáhnout co nejvíce nahoru.

„Aš se postavíš v pedálech, bude to lepčí, a eště budeš rád, že se můšeš držet,“ řekl a strčil do mě z mírného kopečku. Chvíli se nic nedělo, to se ten svařenec z lešenářských trubek dával pomalu do pohybu. Než jsem se zeptal, jak zastavit, kde mám kotvu nebo alespoň padák, už jsem byl v pohybu a daleko od pobaveně se tvářícího rodiče. Pohyboval jsem se systémem země/vzduch – chvíli jsem se opájel jízdou a poté přistál, stejně jako v podobných případech, na obličej. Ten den jsme již ve výuce nepokračovali, abych neumazal rám a pedály od krve. Dospěl jsem k názoru (ano, i v dětství lze dospět), že se na kole musím naučit jezdit sám. Ve stodole jsem do sytosti padal i s kolem na podestlanou slámu a k večeru už jsem jezdil jako pán.

Cyklistika je super. Už si to myslí i psi. Zvlášť ti vesničtí. Nepřivázaní. Unudění. Vybírají si z davu své nic netušící oběti. Staré babky je nezajímají. Ani atleti přetékající testosteronem. Míří na střed, na nás, labilní vystresované jedince, s fyzičkou dávno za zenitem. Jsou gepardem vyrážejícím do sprintového souboje s gazelou. Tedy s námi, mírumilovnými, pomalu jedoucími kolaři. Štěkající zlo plné svalů a zubů se blíží závratnou rychlostí. A podobni gazele se nahrbíme, postavíme do pedálů a jako ve zlém snu pomalu nabíráme rychlost. Skoro cítíme zuby v lýtku a zrychlujeme silou rakety Saturn na startu další mise NASA do vesmíru. Pes ještě zvýší intenzitu řevu a zůstává takticky půl metru od lýtka a potají se řeže smíchy. Po uběhnutí několika set metrů má pocit, že udělal dost pro svoji i vaši kondici, zpomaluje a hrdě se vrací na náves, kde čeká na další oběť. Vy šlapete o život ještě tak kilometr či dva a rezignujete až když se vám udělá temno před očima, nebo si potřísníte spodní prádlo. Vesnici i psa si zapamatujete, a ještě několik měsíců vozíte na kole klacek. Po celou tu dobu je pes někde zalezlý a pozoruje nás s vědomím, že jeho čas zase přijde.

Po narození dětí jsem byl rodinnou radou nominován jako učitel jízdy na kole. Jedna každá dcera toto ustanovení přijímala s nevolí a nedůvěrou, trvala na malžence jako učitelce, nebo alespoň na tlusté zimní bundě, přilbě a rukavicích i za parných letních dní. Kolo Ukrajina bylo zavrženo jako feudální mučící nástroj a dcery dostaly designové kolo růžové barvy. Jako rychlobruslař v hlubokém předklonu držím sedlo, a i několik hodin denně s nimi běhám po ulici. Dcery nestojí o samostatnou jízdu, užívají si zoufalé funění otce a vyžadují stále rychlejší jízdu.

Jednoho sobotního odpoledne se nám dcera ztratila i s kolem. Zkoušela sama jezdit po dvorku a nechtěně vyjela na silnici. Silnice vedla směrem na západ, na Šumavu, a k zadrátovaným hranicím. Dcera, ač nechtěla emigrovat, neuměla zastavit a představovala si, jak míjí pohraničníky a přejíždí hranice s Německem, stává se z ní sirotek a utečenec. Uřvanou jsem ji autem dohnal o několik kilometrů dál, stále šlapající, neboť nedokázala ani zastavit ani otočit se.

Pokoušel jsem se jim dávat i rady. Podobné, jako se dávají začátečníkům při létání:
Start je nepovinný, přistání povinné. To, když se nechtěly učit zastavovat. Že dobré zastavení je takové, kdy neteče krev. Skvělé pak takové, kdy jde stroj použít i příště. Gravitaci neukecají jako mě.

Nakonec z dvorku dětské kolo zmizelo. Našlo se o měsíc později v boudě sousedovic psa, kam jej, hlukem, zvoněním a pištěním zmožený, odnesl a pokoušel se rozkousat. Plný vděčnosti jsem mu přidal za odměnu i klobásu.