Stojíme špinaví, zpocení a šťastní na improvizovaném podiu v Dominikánské zahradě, kapitán zvedá nad hlavu pohár a dav fanoušků pod námi začíná řvát nadšením. Nakonec se ryk sleje do Svatováclavského chorálu. Objímáme se a přes slzy se usmívám na své fotbalové spoluhráče, pátery Pavla a Jiljího, statečné obránce, neváhající zastavit pronikajícího útočníka nejen modlitbou či vřelým lidským slovem, ale i faulem, na pátera Roberta, spolu se mnou útočícího na svatyni soupeře a ve jménu jediného boha sázejícího soupeři gól za gólem. Jásají i Romové Patrik a Laco; jsou podobně jako já posily týmu z řad laiků a nevěřících.

Jsme vítězi turnaje v malé kopané plzeňského vikariátu, kterého se zúčastnily všechny mnišské řády, co ve městě něco znamenají. Já startoval za klan Dominikánů, (fotbalové družstvo FC Pánovi psi). Mimo nich se turnaje účastnili i Karmelitáni (AC Bosá noha), Salesiáni (FK Dej mi duše) a Františkáni (Frantíci OFM). Každý šestičlenný tým se musel skládat nejméně z poloviny z členů řádu a zbytek bylo možno doplnit laiky a amatéry, kteří jsou ochotni pomoci jednotlivým týmům. Přednostně jsou týmy postarších netrénovaných kněží a mnichů doplňovány sportovně založenými mladíky ze zanedbaných rodin a z ulice, účastnících se farního života.

Já se kvalifikoval do exklusivního týmu FC Pánových psů jako pohan, ucházející se o dceru měšťana patřící do kongregace. Před turnajem absolvuji předzápasovou duchovní přípravu vedenou jezuitským duchovním, abych alespoň zčásti pronikl do křesťanského způsobu myšlení a života. Pokaždé, když polevím ve studiu, si nervózně pohrává s krabičkou zápalek a pokud nevyjmenuji bez zaváhání pozpátku všech sedm smrtelných hříchů, jde zapálit alespoň oheň v kamnech.

Turnaje se hodlali zúčastnit i přátelé z židovské komunity (1. Tóra JHVH). Za starozákonní startovali mimo kapitána rabína Sidona i dva členové fotbalové reprezentace, novopečení rabíni Rosický a Nedvěd, zbytek tvořili tři fotbalisté ligové Slavie, jako tři volní hráči z ulice. Nakonec byli Lidé knihy diskvalifikováni za přítomnost profesionálů v týmu, a ještě při odchodu si do pejzů mrmlali cosi o ostrakizaci semitů.

Zatímco ostatní týmy sázely na zabetonování obrany, kdy stačil vypasený páter k vyplnění brány a zbytek hráčů mohl pobíhat po hřišti a příležitostně skórovat, my vsadili na přihrávky a souhru. Největším soupeřem jsou Frantíci OFM, ale ti, omezeni svou vírou, se omezují na přihrávky křížem. Navíc před střelou na bránu pronášejí střelnou modlitbičku. Po dešifrování jejich taktiky jsme i nad nimi slavně zvítězili a je jistě jen náhoda, že po víkendu kapitán našeho týmu byl jmenován generálním vikářem plzeňské diecéze.

V onom roce proběhla i další epochálního událost naší rodiny. Svatba, uskutečněná ještě před sestěhováním. Vzhledem k finančním možnostem jsme s budoucí malženkou původně plánovali minimalistickou variantu. Nevěsta, ženich, naši rodiče a dva svědkové. Osm lidí. Takové množství by se vešlo i na drezínu. Ale každý z nás má sourozence, a i ti chtějí jíst. Další a další příbuzní, známí a přátelé začali mlčky a s výčitkou v očích defilovat před našimi duševními zraky. Množství hostů nakonec s přehledem překročilo kapacitu drezíny a blíží se počtu pasažérů přepravovaných expresem Slovenská Strela na trase Praha – Bratislava. Dnes už je svět jednodušší. Muži i středního věku žijí s partnerkou ve volném svazku a nestydí se za to. Ani jedno, dvě či více dětí není pro ně dostatečným důvodem k tomu, aby stvrdili vztah nemoderním sňatkem.

V den svatby se na plzeňském náměstí shromáždil dav přátel, který policie omylem vyhodnotila jako neohlášenou protivládní demonstraci. Náměstím zněly Mariánské písně, kterými si svatebčané krátili dlouhou chvíli. Policejní těžkooděnci se připravovali k zákroku, a tchyně Drahoráda se pokusila odlehčit situaci rozhovorem s velitelem zásahu. Spolu s manželem Oskarem k němu došla, velitele podrbala na bradě pod helmou a zcela nekonfliktně pronesla: „Ťu ťu ťu, Ňu ňu ňu.“ Ten v odpověď zcela neadekvátně udeřil Oskara obuškem. Dav začal zpívat Kdož sú boží bojovníci, policie jej obklíčila a začala systematicky vodními děly vytlačovat z náměstí. Z oken radnice volal oddávající úředník, který si nechtěl s policií zadat, že svatbu ruší.

Jako kdysi obránci hradů proti dobyvatelům metali hořící rozžhavenou smůlu, zde jako zbraně hromadného ničení posloužily obtloustlé tetičky, polité voňavkou Duch Moskvy-Oheň Sovětů a postrčené silnými pažemi na kordon policejních těžkooděnců. Ti v panice ustupovali a zmatek v řadách policejních složek se prohluboval. Svatebčany začaly zasypávat gumové projektily a slzný plyn se vznášel nad náměstím jako duch nad propastí. Zástup zamručel a začal hrabat nohama jako býk, podrážděný toreadorovým rapírem.

Vše naštěstí monitorovali vysocí církevní činitelé z přilehlého biskupství, fotbaloví fanoušci a spoluhráči. Jako Anděl páně vyšel z brány v pravý čas průvod kanovníků. „Ve jménu Otce, Syna a Fotbalu svatého, ustaňte“, zvolal vikář. V nastalém užaslém tichu nabídl davu azyl a nám svatbu v katedrále. Během svatební promluvy samotného biskupa jako nic uběhlo celé odpoledne a teprve blížící se soumrak jej přinutil zkrátit řeč na přijatelných pět hodin. Během projevu skonal jeden z přítomných hodnostářů, zachovávající si i po smrti v tváři výraz soustředěného naslouchání.

Po ukončení obřadu nově instalovaný generální vikář plzeňské diecéze, fotbalový nadšenec, vyzval oba snoubence k výměně dresů a pozval všechny zúčastněné, včetně Pohotovostního pluku, k slavnostní večeři do restaurace Na Spilce. Během svatební hostiny byla obrácena na víru a pokřtěna většina policie a dodnes není neobvyklé, že v Plzni staví motoristy namísto plácačkou znamením kříže. Pokud vám chybí v automobilu povinná výbava, stačí odříkat růženec, neboť například vyměnit žárovku v nových autech dokáže jen zázrak.

Na zdi podnikové hospody největšího českého pivovaru je na památku této události umístěna tabulka: „V den Vendelínovy svatby byla vypita naše vysokokapacitní podniková restaurace. Poprvé od jejího zřízení a doufáme, že i naposledy.“

A já dodnes splácím naši, původně malou, svatbu.