Miluji prostor. Při výběru rekreačního objektu jsem se řídil hlavně velikostí zahrady. V jedné pohraniční vsi se mně starosta pokoušel prodat náves i s bývalou školou, ale naneštěstí jsem mu neuvěřil. Dodnes toho lituji, mohl jsem být vlastníkem i požární nádrže. Mít na pozemku rybník je můj nesplněný sen. A myslím, že to tak i zůstane. Přestože vlastním domek s barokním záchodem, u kterého je skutečně rozsáhlý pozemek.

Celý objekt je památkově chráněn. Po vesnici se traduje, že z románského kostela vedla podzemní chodba přímo do záchodu. Z tohoto důvodu nad celým objektem vyhlásil stát přísný interdikt, inhibitio terrano, zákaz výkopových prací.

Kampak, holenkové, se zákazem na moji milovanou malženku. Letošní jaro vyhlásila akci: ZAHRÁDKA BUDE.

Za oběť jejímu zahrádkářskému šílenství jsem vybral prostor až na okraji pozemku. Tak vzdálený, že jsem jí, veden černým svědomím, nabídl pořízení potahu či alespoň koně, aby pochod na zahrádku a zpět příliš nevyčerpával. Odmítla návrh s tím, že prý už jednoho osla má. Prohledal jsem přilehlá stavení – konírnu, ovčárnu i chlívky, ale nenašel tam jediného živého tvora, pokud nepočítám sebe.

Celá akce započala před víkendem. Jako zákonů dbalí vlastníci jsme ji oznámili Archeologickému úřadu AV ČR. Začátek akce byl stanoven na sobotní ráno v 8.00. Po snídani, vybaven rýčem a kolečkem, obléknut do ochranného oděvu sestávajícího z modráků po dědovi a galoších z doby, kdy ještě Kája Mařík běhal po lážovském lese, jsem vyrazil založit záhony. Slavnostně naladěn kráčím směrem k předpokládané budoucí zahrádce. Pozemek již lemovalo několik vozidel, a dokonce i jeden náklaďáček s mnohoslibným názvem Catering. Zaradoval jsem se, že přišli i přátelé a známí a pomohou. Ale chyba lávky, šlo o Mobilní archeologickou jednotku rychlého nachlazení.

Postupem času jsem si připadal jako herec ve filmu pro dospělé. Zpocený, při práci povzbuzován malženčinými pochvalnými výkřiky, zatímco kolem mě postávali netečně se tvářící kameramani a fotografové, dokumentující každý můj pohyb. Občas vyhlásili přestávku, zdokumentovali opuštěné pracoviště, přestavili reflektory a přehrávali si můj výstup na monitorech. Zatím jsem byl instruován, kde a jak mám dál pokračovat.

Kolem desáté hodiny obě strany vyhlásili čas na svačinu. Zatímco malženka a já jsme odešli do kuchyně na chleba se sádlem a cibulí, catering se činil. Páni archeologové posvačili husí játra foie gras na celozrnných topinkách, Sauvignon Blanc a jako sladkou tečku rebarborový koláč s malinami.

Po svačině jsem pokračoval v práci. Do oběda byl zřízen první záhon, cca 6 metrů. Celý prostor byl důkladně průběžně propátráván, ale mimo orezlou korunkovou zátku od piva nebylo nalezeno nic vhodného k přerušení prací a vyhlášení celé lokality jako místa se vzácnými nálezy artefaktů našich předků.

Po obědě, který nám stanovili mezi polednem a druhou hodinou odpolední, jsem odmítl dále pracovat pod tímto drobnohledem. Ostatně i druhá strana dospěla k názoru, že se již napracovalo dost. A konečně jsme pochopili, proč tolik pomocného personálu akademiků tvoří ochotné mladé ženy a dívky.

Druhý den ráno byla zahrádka zrýpána. Dodnes není jasné, zda noční práci odvedlo stádo divokých prasat, hledající bukvice pod trávníkem nebo malženka bažící po záhonech. Tak jako tak, zařekl jsem se, že příště už rýč do ruky nevezmu.