Větev ujde. Je prima, že neklouže, kůra je suchá a pevná. Prozatím si na ní visím a snažím se popadnout dech a myšlenky, ale moc to nejde. Je podzim, padají jablka a za chvíli uzraji i já.

„Nejen sexem živ je člověk,“ řekla malženka na začátku manželství a příběhu. „Chci tě rodičům předvést při pořádné mužské práci,“ dodala. Mám v hlavě zmatek. Jediná mužská práce, kterou uznávám, je právě sex. Místem přehlídky mého sexy těla a mužské práce určila chalupu jejích rodičů a tématem česání jablek. Místo normální chaloupky s pidizahrádečkou si tihle intošové z města pořídili na venkově malé JZD. Zahradu tak velkou, že se na ní klidně dá schovat kombajn i se stohem slámy a pokud ji chcete celou obejít, je lepší vzít si kolo. Pěstují nejen rajčata, jako každý obyčejný chalupář, ale pořídili si i extrabuřty v podobě ovcí a koz. Asi kvůli sepětí s přírodou. Podle mě si ochočili kamzíky, jejich kozy jsou schopné vlézt na střechu kůlny nebo přelézt nízký plot. Zeleninová zahrádka tchyně Drahorády vyvolává vzpomínky na Alcatraz. Obehnaná víc jak dvoumetrovým pevným plotem, za kterým se krčí ustrašené kedlubny a mrkev. Nic jiného nezabrání kozám v jejich konzumaci.

Na stromech je spousta jablek, mám podezření, že jabloně v nich vidí smysl života. Stromy jsou vysoké a já mám česat až nahoře. Abych si zvykl na práci v top managementu. Konečně je čas oběda. Slézám ze žebříku, odnáším do baráku výdobytky práce, načesané bedničky ovoce. Zahradu ovládla zvířata, tchyně Drahoráda otevřela výběhy, ať mezitím sežerou, co spadlo se stromů. Obě stádečka, koz i ovcí se rozběhla po zahradě a chtějí si také užít.

Po obědě se pokouším usnout, ale ruší mě upřené pohledy ostatních. Vzdávám to, třeba se mi povede dát si dvacet nahoře na stromě, kde mě přes jablka a listí neuvidí. V trhání jablek nevynikám, není to práce podle mého gusta. Už v polospánku sáhnu na něco, co zamečí. Čtyři metry nad zemí. Zírám vyjeveně koze z brejlí do očí. Stojí na větvi. Také vylezla po žebříku nažrat se těch nejlepších jablek. Strašně jsem se lekl. Spadl košík, žebřík a skoro i já. Zatím si visím, pode mnou koš, jablka a žebřík na trávníku, nade mnou opět osamělá koza klidně pokračující v konzumaci jablek. Pokouším se volat o pomoc. Malženka se chechtá, až si musí sednout, ta je k nepotřebě. Tchán Oskar je právník a než se pustí do záchranných prací, potřebuje informace. Proč tam visím a zda něco nepotřebuji. Říkám, že dělám z bujnosti shyby. Tchyně Drahoráda utíká do chalupy. Asi pro obvazy. Snad nebude volat hasiče, aby mě sundali. Takovou hanbu bych nepřežil.

Potupné představení ukončuje vosa. Moc jsem se mrskal a tím ji znervóznil. Dala žihadlo do hřbetu ruky a když jsem ji chtěl plácnout, na okamžik jsem zapomněl, že ještě pořád visím. Předčasný pád rozesmutnil Drahorádu, která právě dobíhala s foťákem a vyprovokoval berana, který není na podobné eskapády zvyklý. Preferuje pomalé klidné procházky s ovcemi po boku a najednou mu tam nějaký cizák vyvádí komedyje. Válím se na zemi u stromu jako ligový fotbalista a objímám bolavé kouleno. Kolem zátiší z polámaného žebříku, zbytků košíku a předmoštovaných jablek.

Beran začal couvat, aby si zvětšil rozběh. Na poslední chvíli se postavím a těsně před trknutím nadskočím a přitáhnu se na spodní větev. Beran trkl do stromu, ten se otřásl jako ctihodná matróna v bordelu, koze nahoře ve větvích ujely kopyta a spadla. Do měkkého, na mě. Spolu jsme dopadli na berana, košík, žebřík, trávník a jablka. Jestli mohu poradit, nepokoušejte se dýchat nosem v blízkosti beranů. Jejich zápach z huby se dá přirovnat snad jen ke svíčkové Jirky Babici.

U lékaře jsem si raději sesumíroval předem korektní popis způsobu mého zranění. Tvrdím, že jsem se srazil se zvířetem v nízké rychlosti. Už s ohledem na malženku, která mě do nemocnice přivezla, mu nemohu říct, že jsem dostal kozou do obličeje.

Stařec na chmelu