Asi jsme to přehnali. Ten oheň je vyšší než májka. Není se co divit, padlo na něj přes deset uschlých smrků. Ještě v lese jsme je nařezali na polena a spolu s krásným ztepilým smrkem vcelku dotáhli na náves. Žádný traktor, nafta a kravál. Hospodský Bonifác zapřáhl své koně a vše jsme dovezli jako za dob otců našich otců. Možná i proto, že za řízení koňského potahu pod vlivem policie řidičáky nebere. A kdo by byl střízlivý v předvečer Valpružiny noci.

Letos jsme se chtěli opravdu předvést. Kmen májky jsme oloupali my, kluci, upletli věnec a děvčata ho nazdobila. Zatímco v okolí už nastupují k pomoci jeřáby, my stále používáme ruční techniku při stavění, je to tišší a po výkonu víc chutná pivo. Na závěr se máj srovná klíny a večer zapálíme oheň.

Ten letošní oheň je opravdu jako připomínka dávných dob a upalování. Na opékání buřtů můžeme prozatím zapomenout, žár jako u odpichu vysoké pece v Ostravě. Místní požárníci netrpělivě přešlapují u hasičského auta a jen tak pro pořádek kontrolují, zda mají dost vody, nastartují a nechají zahřívat motor. Čtyřmetrová hranice dřeva, z ní šlehající desetimetrové plameny, se nakonec zřítí na správnou stranu, hasiči mrzutě vypínají motor a mumlají si, že třeba příště…

U májky začíná zábava, je tam prakticky celá vesnice. Objevují se i přespolní, Bonifácova návštěva z města. Dvě sestry, s jednou už jsem měl čest se potkat před měsícem, o Velikonocích.

Ona o Velikonocích: „Velikonoce na vesnici? A co tam máme jako dělat? Já vím, jedeme navštívit strejdu Bonifáce, ale proč zrovna dneska? To bude trapný. Mám rozečtenou knížku a nikam se mi nechce.“ Nakonec jela, i s Nastěnkou, mladší sestrou. Nelitovala. Mladé holky na vdávání vzbudily na vesnici poprask. U Bonifáců se nakonec vystřídali všichni svobodní z Prdele Zakopané a okolí. S postupujícím dnem tu trochu, tu více přiopilí, vyšlehali děvčata, inkasovali pusu za odměnu, stužku na pomlázku a pokud ztratili opatrnost, i studenou vodu z balkonu na hlavu.

On o Velikonocích: „A co je mi do toho, že jsou u Bonifáců nějaké fifleny? Hele, máti, mám rozebranou motorku a nikam se mně nechce. Nech mě být, když budu chtít, půjdu sám.“ Šel. Nelitoval. Pomlázku udělal z proutků zlatého deště, ani se neobtěžoval dojít k rybníku pro vrbové. Při pokusu o vyšlehání se pomlázka zpřelámala. „Vrba je vrba,“ říkal si, když sbíral zpřelámané proutky a ostatní se mu smáli. „Dobře mi tak,“ ještě dodal, když si protíral oči, jak dostal plný zásah vodou z kbelíku.

Vybočovali ze stáda, oba. U májky se poznali v podvečeru a usmáli se na sebe. Trochu jako spiklenci a trochu jako provinilci. Promiň, tolik jsem tě polít nechtěla. Ty promiň, tu rozlámanou pomlázku. Později přešli na knihy, oba zarputilí čtenáři. On milovník současné americké literatury, ona ruských realistů. To prostě nemůže vyjít, to je moc jiné. On by nikdy nevydržel u pětistránkového popisu koncertu Ščerbacké v Anně Kareninové a řekl jí to bez obalu. Ona ani neznala Salingera. Ale zeptala se, odkud zná Kitty a Levina. Prostě ženská logika a on prohrál první hádku.

On, chodec po horách, ona vodačka, co sjela všechny české řeky. On dítě komunistů, ona katolička. On, dítě alkoholika, zapřísáhlý abstinent, ona milovnice vína. Je to složité, říkali si.

Večer rychle přešel do noci a noc do rána. Ještě pořád si povídali a pak dostala pusu pod rozkvetlým stromem. Aby neuschla. Nebo jí chtěl zavřít upovídaná ústa. Nakonec se vzali. Přes všechnu různost a složitost. Postupem času se jim narodila holčička.

V druhé třídě má nakreslit Slunce a planety. Ona jí vypráví o Venuši, ženské planetě, šarlatové zastřené krásce, on o Marsu, rudé planetě mužů válečníků. O spáleném Merkuru, o obřích barevných planetách z hadrů a mraků jménem Jupiter a Saturn, ten navíc s baletní sukénkou kolem pasu, o namodralých zmrzlých planetách Uran a Neptun a trpalíku Pluto.

A sedmiletá dcerka nakreslila barevné puntíky a vedle jednoho modrýho i srdíčko.

„To jsou planety, víš? To srdce znamená, že na Zemi je láska. Ty ostatní jsou mrtvý.“

Takhle jednoduché to je, přátelé.